Laskavý klaun, který rozesmíval národ i přes vlastní bolest

Cukrářský syn z Pelhřimova musel překonat ztráty, které by mnohé zlomily – a přesto dokázal až do konce zůstat gentlemanem s úsměvem.

Z cukrárny na jeviště

Narodil se 19. března 1923 v Pelhřimově jako nejstarší ze tří synů místního cukráře Viléma Lipského. Rodinný podnik mu byl předurčen, ale osud – nebo možná divadelní prkna – rozhodl jinak. Už od dětství jej spolu s bratrem Oldřichem přitahovalo kouzlo herectví. Otec byl totiž vášnivým ochotníkem a dokázal pro divadlo nadchnout celou rodinu. „Postupně zapletl do divadelních sítí celou naši rodinu včetně babičky a nás tří bratrů,“ vzpomínal Lipský s úsměvem.

Na jevišti stál poprvé už ve dvanácti letech ve Strakonickém dudákovi, a od té chvíle bylo o jeho cestě rozhodnuto. Po maturitě se sice pustil do studia divadelní vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale praktické herectví ho přitahovalo víc než teorie.

Zrození profesionála

Kromě divadla miloval i hudbu – hrál na klavír, saxofon i pozoun, a v mládí působil v jazzovém orchestru. Po válce se spolu s několika přáteli z Pelhřimova vydal do Prahy, kde pod vedením režiséra Jana Škody vzniklo Divadlo satiry. Tam začala jeho profesionální kariéra.

V roce 1948 se oženil s tanečnicí Věrou Kittlerovou, o rok později se jim narodila dcera Taťjana a v roce 1951 syn Lubomír. Během čtyř desetiletí působil v Městských divadlech pražských, a od roku 1996 se stal stálicí scény Divadla ABC.

Klaun s duší básníka

Před kamerou se poprvé objevil v roce 1946 ve filmu V horách duní, ale opravdový průlom přišel o šestnáct let později. Jako děda Potůček v seriálu Tři chlapi v chalupě si okamžitě získal srdce diváků. Tehdy mu bylo pouhých osmatřicet let, a přesto dokázal přesvědčivě ztvárnit postaršího vesničana.

Jeho filmografie čítá stovky rolí, z nichž mnohé jsou dnes legendární. Snad nejvíce se do paměti zapsal jako dobrosrdečný učitel George Camel v parodii Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970) a jako klaun Cibulka v nestárnoucí komedii Šest medvědů s Cibulkou (1972).

Vždycky jsem se snažil, abych vkusně pobavil a rozesmál publikum,

říkal Lipský. Jeho humor nikdy nebyl kousavý – byl spíš laskavý, jemný, plný pochopení pro lidské slabosti.

Osudové rány

Za úsměvem, který rozdával, se však skrývala hluboká osobní bolest. Už v roce 1947 přišel o mladšího bratra Dalibora, kterého zabil blesk, když mu bylo pouhých sedmnáct let. Další tragédie následovaly. V roce 1986 náhle zemřel jeho slavný bratr Oldřich Lipský, režisér kultovních filmů jako Marečku, podejte mi pero! nebo Adéla ještě nevečeřela.

Nejtěžší rána však přišla na konci roku 1991, kdy jeho syn Lubomír mladší tragicky zemřel. Odešel nečekaně, den před Silvestrem, a bylo mu pouhých čtyřicet let.

O dvanáct let později, v roce 2003, zemřela i jeho milovaná manželka Věra, s níž prožil 54 let.

Jako by s ní odešel i kus jeho duše,

vzpomínali tehdy přátelé. Přesto se nikdy nevzdal – zůstala mu dcera Taťjana a vnuk Matěj, kteří mu byli oporou až do konce.

Nezlomný až do poslední role

I když ho osud nešetřil, nikdy si nestěžoval. V roce 2005 získal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství, o tři roky později i Cenu Františka Filipovského za dabing. Po prodělané mrtvici v roce 2010 se musel znovu učit chodit i mluvit, ale i přes slabost se dokázal vrátit k práci.

V roce 2013 byl uveden do Dvorany slávy cen TýTý a prezident Miloš Zeman mu udělil Medaili Za zásluhy. Jeho poslední filmovou rolí byl návrat v komedii Kameňák 4, který dokázal, že ani vysoký věk nezlomil jeho chuť rozdávat radost.

Pokojný odchod laskavého člověka

Na podzim roku 2015 byl Lubomír Lipský hospitalizován se zápalem plic. Přestože se jeho stav zpočátku zlepšoval, nakonec ho zradilo srdce. Zemřel 2. října 2015 v klidu, ve spánku, na klinice pražské Thomayerovy nemocnice. Bylo mu dvaadevadesát let.

S Lubomírem se výborně mlčelo,

vzpomínal jeho přítel Jan Skopeček.

Nebyl společenský, ale měl dar přirozeného humoru. Takového, který se nevnucuje.

Lubomír Lipský po sobě zanechal nesmazatelný odkaz – smích, laskavost a připomínku, že skutečný humor není vtipem, ale citem.