Jaroslava Obermaierová z Ulice: Proč se tenkrát rozhodla vstoupit do strany?

Jaroslava Obermaierová z Ulice: Proč se tenkrát rozhodla vstoupit do strany?
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.
Její rodiče se rozvedli, když byla malá a o tatínka nadobro přišla, když jí bylo devět let. Zemřel na infarkt ve dvaačtyřiceti letech. Neměla tedy šanci ho blíže poznat. Jen si pamatuje, že jí maminka vyprávěla, že to byl velký fešák a lidé si ho na ulici dokonce pletli s Karel Högerem. Vyrůstala tedy v ženské společnosti maminky a babičky. Což se do jisté míry odrazilo v jejích dospělém životě. Syna vychovala víceméně sama a nikdy vlastně od nikoho ani pomoc nepotřebovala.

Jak se stala herečkou? 

Jak sama říká, k herectví se vlastně nerozhodla, to buď přijde, nebo nepřijde. K Jarce to přišlo tak, že jako čtyřletá navštěvovala hodiny baletu, po pár letech se v kroužku doslechla, že se v Národním divadle konají zkoušky do “přípravky”. Uspěla a díky tomu se měla možnost podívat až na jeviště. Navíc jí ve škole bavila čeština, a tak se věnovala recitování. Propojila se jí poezie s pohybem a láska k herectví na celý život byla na světě. 

První angažmá měla na Kladně v divadle Jaroslava Průchy. Jejím častým hereckým partnerem a kamarádem byl Petr Oliva, mimo jiné slavný herecký dabér, který propůjčil svůj hlas Profesionálovi z CI5 Bodiemu. Poté dostala nabídku do divadla E.F.Buriana v Praze, kde dlouhá léta působila po boku svého několikaletého partnera Michala Pavlaty. 

Pletky s režimem

Jaroslava pochází z proletářské rodiny, její dědeček založil stranu. Jarka se tím pádem stala ideálním prototypem tehdejšího režimu. I proto ji zástupci komunistické strany rok uháněli, s pravděpodobným přispěním kolegy Josefa Větrovce, aby vstoupila do strany. Nakonec se ale režimu podrobila, i pod tíhou výhružek, že už si v televizi jinak nezahraje. I když nikdy nebyla politický typ a navíc tvrdila, že herec do politiky nepatří. Nebylo to ani proto, že by si chtěla finančně přilepšit. Honoráře v tehdejší době nedosahovaly, kdo ví, jakých výšin. Za svůj první film na Barrandově, kde ztvárnila hlavní roli, inkasovala 4.500 tisíce korun. 

Hraní jednoduše milovala a zrovna prožívala šťastné herecké období plné pracovních nabídek. Situace se ale paradoxně se vstupem do strany otočila a Jarka dostávala čím dál méně dobrých příležitostí na kvalitní nebo vysněné role. Tento krok jí někteří kolegové vyčítali, dávali ji to znát, obzvlášť v porevolučním období. I ona sama se cítila zodpovědná za lidské křivdy, které se v období socialismu děly. Ač jen podepsala členství a více se v žádných procesech neangažovala. Na svůj počin dnes s jakýmsi vnitřním smutkem a možná i trochu skrytým studem vzpomíná. Nic jí to ale neubírá na jejích neocenitelných kvalitách coby herečky.