Elegantní dáma s tajemstvím: Petrovická vyfoukla roli Medřické. Šeptalo se, že to nebylo jen kvůli talentu

Jiřina Petrovická nebyla herečkou, která by vytvořila desítky nezapomenutelných rolí a její jméno se neobjevuje zdaleka tak často jako jména některých jejích současnic. Měla výrazný alt, elegantní vystupování a především obrovskou divadelní zkušenost. 10. října si připomínáme výročí jejího úmrtí, právě v tento den roku 2008 zemřela ve věku 85 let. A při pohledu zpět na její kariéru se ukazuje, že za obrazem kultivované dámy se skrývá příběh, který má i značně kontroverzní kapitoly.

Do divadla ji přivedla vůně líčidel

Herectví jí přitom podle vlastních vzpomínek učarovalo dávno předtím, než začala řešit kariéru nebo politiku. Jako malá holčička pobývala v Přelouči, kde její otec provozoval restauraci. V budově byl sál, v němž se konaly taneční večery a divadelní představení. Jiřinu fascinovalo především zákulisí a zvláštní vůně líčidel. Když pak skutečně vstoupila na jeviště, rozhodně nešlo o nesmělé začátky. V Kladně měla během krátké doby nastudovat přibližně dvacet rolí. Tehdy ještě vystupovala pod jiným jménem. Narodila se totiž jako Jiřina Žemličková. Příjmení Petrovická přijala po nevlastním otci a pod tímto jménem se později zapsala do historie českého divadla.

Národnímu divadlu napoprvé řekla ne

Zajímavé je, že když dostala po válce první nabídku z Národního divadla, odmítla ji. Místo toho pokračovala v Realistickém divadle a dalších pražských scénách. Druhou nabídku už v roce 1951 přijala a v Národním divadle potom strávila více než čtyři desetiletí.

Právě tam vytvořila řadu výrazných postav a sama později na působení na první české scéně vzpomínala jako na jedno z nejšťastnějších období své kariéry. Jenže spolu s hereckým úspěchem přicházela také druhá, méně populární stránka jejího veřejného života.

Jednou z jejích nejvýraznějších filmových postav se stala Anna Jůzová v Nahé pastýřce. Zahrála si také v řadě televizních inscenací a seriálů, mimo jiné v Ženě za pultem, Třiceti případech majora Zemana nebo Rozpacích kuchaře Svatopluka.

Nebyla jen herečka. Byla také přesvědčená komunistka

Petrovická vstoupila do komunistické strany už během války. Později se politicky angažovala i v prostředí Národního divadla. Právě tady začíná příběh, který vrhá na některé její profesní úspěchy jiné světlo. O Petrovické se totiž psalo jako o „kované soudružce“ a později se dokonce přirovnávala k Jiřině Švorcové. Nešlo přitom jen o nálepku, kterou jí dali pozdější publicisté. Její členství v KSČ a veřejné politické angažmá jsou doložené.

Herec Bořivoj Navrátil na ni přesto podle vzpomínek pohlížel jinak než pouze jako na politickou aktivistku. Popisoval ji jako výbornou kolegyni, která se zajímala o ostatní. Právě tento rozpor je na jejím příběhu možná nejzajímavější: člověk mohl nesouhlasit s jejím politickým přesvědčením a zároveň uznávat její herecké kvality a lidské vlastnosti.

A potom přišla role, která všechny tyto světy propojila

Když se připravovala Čapkova Matka, měla ji hrát Dana Medřická. Ta už tehdy patřila mezi mimořádně respektované české herečky. Nakonec však postavu dostala Jiřina Petrovická. A právě tady začaly vznikat řeči.

Podle pozdějších článků hrála roli při výběru Petrovické její politická angažovanost. Vedení divadla jí mělo dát přednost před Medřickou právě proto, že byla spolehlivou členkou komunistické strany. Petrovická za roli následně získala Státní cenu. To, zda byla její stranická příslušnost skutečně rozhodujícím důvodem obsazení, už dnes nelze jednoduše dokázat jako jednoznačný fakt, ale pochybnosti zůstaly.

Její výkon v této roli nezůstal bez uznání. Oceňovali ho například spisovatelé František Kožík a Ladislav Fuks. Takže i když se kolem obsazení dodnes vznáší politický stín, nelze říct, že by Petrovická roli získala a následně ji neuměla zahrát. Právě naopak.

A pak přišel titul a drby

Další kontroverzní kapitola se týkala jejího ocenění. Petrovická se stala národní umělkyní a později se objevily informace, že si měla tento titul na ministerstvu kultury údajně vynutit. Ani tady však nejde o tvrzení, které by bylo možné prezentovat jako bezpečně doložený fakt. Dobové pozadí se dnes rekonstruuje jen obtížně.

O to zajímavější je, že po roce 1989 se Petrovická podle dostupných vzpomínek nepokoušela svou minulost přepisovat. Na rozdíl od některých lidí, kteří po změně režimu rychle měnili názory, svou někdejší politickou orientaci nezapírala. To jí ovšem po revoluci rozhodně nepomohlo.

Po revoluci už se svět změnil

Zatímco před rokem 1989 patřila mezi respektované osobnosti Národního divadla, po pádu režimu se její kariéra postupně uzavírala. Z jeviště odešla v první polovině 90. let.

A přesto po ní nezůstala jen politická kontroverze. Petrovická byla také výraznou dabérkou, rozhlasovou herečkou a zpěvačkou. Její hluboký hlas se uplatnil v desítkách nahrávek a natočila přibližně třicítku gramofonových desek. Zpívala například známou píseň Plují lodi do Triany.

Právě hlas byl možná její největší devizou. I když už nedostávala tolik filmových rolí, jaké by si její talent zasloužil, dokázala si díky němu udržet výraznou pozici v rozhlase a dabingu. Ještě krátce před koncem života přišlo významné ocenění. V roce 2008 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.

Zůstala elegantní, ale její minulost se nedala vymazat

Jiřina Petrovická zemřela 10. října 2008. Její život se dá vyprávět dvěma velmi odlišnými způsoby.

První je příběhem talentované herečky, která jako děvčátko milovala vůni divadelních líčidel, prošla řadou scén, čtyři desetiletí působila v Národním divadle, zpívala, dabovala a získala významná profesní ocenění.

Ten druhý je mnohem méně líbivý. Je to příběh herečky, která se výrazně politicky angažovala za komunistického režimu a jejíž stranická příslušnost se dodnes objevuje v souvislosti s některými jejími kariérními úspěchy.

Nejde ji jednoduše zařadit do škatulky „zapomenutá herečka“. Byla talentovaná, úspěšná, politicky angažovaná, kontroverzní a zároveň kolegy respektovaná.