Seriál, který zůstává připomínkou, jak se televize snažila na konci 80. let hledat cestu mezi oficiální ideologií a touhou po opravdovosti

Druhý dech mapuje mnohaletý souboj pokrokového zootechnika Ing. Jiřího Vydry o etický přístup k hospodářským zvířatům v průměrném JZD. Děj zasahuje období od poloviny 70. let do konce 80. let 20. století a mixuje profesionální témata chovu skotu s osobními dramaty hlavního hrdiny.

Seriál z kravína měl potěšit zemědělce a ukázat, jak složitá je cesta k mléku

Na první pohled mohl Druhý dech působit jako klasický normalizační projekt: třináctidílný příběh o životě v JZD, s hlavním hrdinou, zootechnikem Jiřím Vydrou v podání Josefa Abrháma. Seriál nabídl detailním pohled na odchov telat, krmení skotu či modernizaci kravínů. Režisér Hynek Bočan a scenárista Ivo Pelant se však snažili ukázat víc než obraz plánované ekonomiky.

Za suchými záběry na zemědělskou techniku se odehrávaly lidské zápasy, otázky etiky, smyslu práce i vztahu člověka k živým tvorům. Vydra se odmítal smířit s nešetrnými praktikami a chtěl ukázat, že i v socialistickém zemědělství může jít o víc než jen o čísla v tabulkách.

Hvězdné obsazení v nečekaném prostředí

Seriál by pravděpodobně zapadl mezi mnoha jinými projekty té doby, kdyby se do něj nezapojila plejáda vynikajících herců. Josef Abrhám dodal hlavní postavě noblesu, Ivana Chýlková přinesla mladistvý šarm a Marek Vašut svou rolí šokoval všechny své fanoušky. K tomu se přidali i další výrazní herci, kteří v 80. letech patřili ke špičce československé scény.

Proč přijali role v seriálu z prostředí JZD? Nabízí se několik úvah. Šlo o velkou televizní produkci, která nabízela herecký prostor a jistotu vysílání na televizní stanici, která neměla konkurenci. Televizní seriály měly v 80. letech obrovskou sledovanost a znamenaly šanci oslovit miliony diváků. Navíc spolupráce s režisérem Hynkem Bočanem, uznávaným tvůrcem, mohla být pro mnohé motivací sama o sobě.

Rok 1988 – mezi normalizací a časem změn

Zvláštní atmosféru seriálu nelze oddělit od doby, v níž vznikal. Rok 1988 byl předzvěstí konce jedné éry. Režim se sice snažil působit stabilně, ale ve společnosti už sílilo napětí a touha po změně. V kultuře se to odráželo zvláštními kontrasty. Na jedné straně bylo oficiální zadání, na druhé straně snaha umělců vyjádřit víc než dovolovala ideologie.

Druhý dech se tak dá číst i jako obraz tohoto paradoxu. V jedné rovině sledujeme boj zootechnika se systémem a jeho touhu po lepším světě pro zvířata, na druhé rovině cítíme náznak kritiky byrokracie a nepřizpůsobivosti systému.

Seriál, který zůstal na pomezí

Přijetí seriálu bylo už tehdy rozporuplné. Někteří oceňovali realistické zobrazení prostředí a výkony herců, jiní jej odmítali jako příliš „normalizační“. Dnes má Druhý dech pověst kuriozního díla, které vzniklo na samém konci jedné éry, a proto nese jasnou pečeť doby.

Proč si Druhý dech připomínat

Možná už seriál nepřitáhne masy diváků a jeho tempo dnes působí pomale. Přesto stojí za připomenutí. Jednak díky hereckým výkonům, které dokazují, že silná osobnost dokáže obohatit i zdánlivě nenápadný scénář. A také proto, že Druhý dech je jakýmsi mementem doby, připomínkou, jak se televize snažila na konci 80. let hledat cestu mezi oficiální ideologií a touhou po opravdovosti. Bylo na čase.

Polistopadová kritika moc tento seriálový pokus Pelanta neocenila.

V tom seriálu všichni dřeli, až se z nich kouřilo. Krávy bylo vidět zprava, zleva. Shora i zdola a skoro každý, včetně celého seriálu, onen pomyslný dech ztratil,

píše autor knihy o seriálech Jiří Moc.

A dodává:

Na náměstích cinkaly klíče, ovšem na obrazovce se pohupovala kravská vemena, mrskaly se ocasy, sušilo se seno, hynula telata, sem tam si v hospodě někdo nafackoval.

Nějaký čas po revoluci Hynek Bočan z původní verze seriálu vystříhal ty nejhloupější scény a repliky, takže diváci přišli třeba o různé návštěvy na okresních výborech KSČ, ale seriál si tím moc nepolepšil. Nejlépe z toho asi vyšla úvodní píseň Dalibora Jandy a Marek Vašut ve své šílené, ale zároveň komické roli Václava Stehna.