Dany Smiřický si rval vlasy z hlavy, celou vojnu nadbíhal špatné ženě. Janinku Pinkasovou ochutnal až těsně před civilem

Poštovní schránka na rohu ulice

Ač si ji nejspíš diváci vybaví výhradně jako naivní Pinkasovou, která opěvovala poštovní schránku, Simona Chytrová jako bývalá vrcholová sportovkyně rozhodně není naivní a bezbranná.

Ke sportu ji přivedl otec Rudolf Chytra, chlapík co hrál basket, volejbal a vodní pólo a aby se nenudil, ještě jezdil rallye. Už v pěti letech ji nasměroval ke gymnastice. A protože dokázala víc než ostatní, v roce 1972 ji vybrali do střediska vrcholového sportu v Praze.

Za čtyři roky vyhrála mistrovství republiky, byla dokonce nominovaná na olympiádu v Montrealu. Jenže měla sotva třináct let a v té době dostaly šanci starší sportovkyně. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že je na domácích závodech porážela.

To pro mladou sportovkyni bylo velkým zklamáním. Ve středisku vrcholového sportu to byl dril, navíc žila odloučená od rodičů, kteří žili v Hradci. Starala se o ni vychovatelka. Právě v tomto období potkala Věru Čáslavskou. Jenže v podivné době po roce 1968 byla Čáslavská v nemilosti. Trénovala v utajení, tajně dělala dívkám choreografii v prostných.

Sport není jen o medailích

V jedenácti letech si při dvojitém saltu poranila krční páteř. Měla štěstí v neštěstí, neochrnula. Následovala dlouhá a bolestivá rehabilitace, která byla úspěšná. Nakonec přece jen vyhrála mistrovství republiky v roce 1976.

Já vždycky ke všemu přistupovala poctivě, takže když nám v reprezentaci nadiktovali, kolik máme vážit, nepodváděla jsem jako jiné holky. Za tři překročení váhy hrozil vyhazov, takže jsme si počítaly i loky vody, používaly projímadla, zvracely, což bylo nesmírně drastické pro organismus. A mně se v hlavě něco šouplo. Ve čtrnácti mi navážili 29 kilogramů a nevěděli, co se mnou je,

uvedla herečka v jednom rozhovoru.

Jenže v té době se nic o mentální anorexii nevědělo a tým lékařů ji vyšetřoval, aby dokázal vyloučit rakovinu a jiné závažné nemoci. Měla štěstí, že strýc byl lékař a měl kolegu, který byl v Americe, a tam už povědomí o této nemoci měli.

Jela jsem autobusem domů a měla obálku od doktorky. Byla otevřená a já se do ní podívala. Psala, že už mám kožní změny, jestli nebudu hospitalizovaná, tak zemřu,

zmínila v jednom rozhovoru Simona Chytrová.

Po půlročním pobytu v nemocnici, kde netušili, co s ní je, jí otec vzal pryč ze světa sportu a ze země. Ve Francii a Španělsku se pomalu dávala dohromady, ale jak časem zjistila, anorexie je boj na celá život. Život se jí měnil. Odmaturovala na gymnáziu a protože tam měla baletní přípravu, vybrali si ji do Národního divadla, které v té době hostovalo v jiných divadlech. Všiml si jí i Jiří Suchý, když ji do Semaforu pozval choreograf Pešek.

Jenže Simoně bylo sedmnáct a chtěla si užít ještě trochu svobody, a tak Semaforu dala košem. V branži už ale zůstala. Byla hbitá, spolupracovala s kaskadéry. Nakonec se do Semaforu vrátila přes konkurz a vzala záskok za těhotnou Patrasovou. Suchý byl spíše nepřátelský, což se časem změnilo. Nakonec mohla uplatnit i svůj výtvarný talent, starala se o výpravu, o kostýmy.

Semafor jí ovlivnil i soukromý život

Právě díky Semaforu potkala Víta Olmera, přestože to bylo v Moskvě. Ona tam byla s divadlem a on s filmem Bony a klid. Slovo dalo slovo a Olmer ji pozval na konkurz na Tankový prapor. O roli se ucházela i Zlata Adamovská nebo Lucie Bílá.

Role jí ale žádnou velkou slávu nepřinesla. Bylo tomu naopak, ostatní nabídky zmizely. Podobně na tom byla i Alena Mihulová, když ji objevil Karel Kachyňa, nebo Tereza Pokorná, když potkala Juraje Herze.

Simona se tak stala vlastně jen herečkou ve filmech Víta Olmera. Čas však bývalé vrcholové gymnastce přinesl i jiné příležitosti. Zkusila si třeba moderování, spolupracovala na dokumentech.

Simona Chytrová je také všeobecně uznávaná jako žena, která stárne přirozeně, bez plastik a zázračných přípravků. Ve svých dvaašedesáti letech by mohla dávat rady všem plastikovým královnám, které mají pocit, že už ve třiceti si musí pomáhat, jinak nic v životě nezažijí.