Tento koncept se objevuje zejména v kultuře, médiích, umění, ale i ve vzdělávání či při hodnocení veřejných osobností, kde je kladen důraz na shodu s oficiální ideologií či minimalizaci kontroverze.
Tématem se často zabýváme v kontextu totalitních režimů 20. století, například v období komunismu nebo nacismu, kdy byla kontrola obsahu a veřejného projevu zásadní.
Závadný by byl jakýkoli obsah, který přímo nebo nepřímo zpochybňuje vládní autoritu, oficiální ideologii, společenské normy prosazované režimem, nebo který vyvolává nežádoucí diskuzi či kritiku.
Ano, politická nezávadnost je úzce spjata s cenzurou. Často slouží jako ospravedlnění pro zásahy do obsahu, přičemž vede i k autocenzuře u tvůrců a institucí, aby se vyhnuli problémům.
Dlouhodobě to potlačuje kritické myšlení, omezuje svobodu projevu a umělecké tvorby, deformuje veřejnou diskuzi a může vést k uniformitě názorů a absenci pluralismu.
