Zbožňovaný rebel, který se sám zničil. Příběh „něžného bigbíťáka“ Petra Nováka

Hity, které přežily svého autora

„Já budu chodit po špičkách“, „Náhrobní kámen“ nebo „Klaunova zpověď“ – písně, které dodnes znějí u táboráků i v rádiích. Pro mnohé jsou samozřejmou součástí české hudební paměti. Přesto už méně lidí ví, jak složitý život stál za jejich vznikem.

Petr Novák dokázal ve svých textech a melodiích zachytit emoce, které byly až bolestně upřímné. Možná právě proto si získal tak silné publikum. Jeho tvorba nebyla jen hudbou, byla výpovědí.

Kluk, který se odmítal přizpůsobit

Narodil se v roce 1945 na pražských Vinohradech, ale už od dětství si nesl pocit vykořenění. Rodiče se brzy rozvedli a otce prakticky nepoznal. Politické změny po roce 1948 jeho rodinu zasáhly natolik, že v něm postupně zakořenil silný odpor vůči režimu.

Ten se později projevil i v jeho životním stylu. Dlouhé vlasy, zvonové kalhoty, frajeřinky a otevřené pohrdání autoritami z něj udělaly problémového studenta. Ze školy byl vyloučen těsně před maturitou, a nijak ho to netrápilo. Hudbu přitom nikdy nestudoval. Na piáno, které dostal v šesti letech, se naučil sám. Talent, který mu byl dán „shůry“, ale nedokázal zkrotit žádný systém.

Zrod hvězdy jménem George and Beatovens

V polovině 60. let založil s kamarády kapelu George and Beatovens. Začínali ve sklepě, inspirovaní The Beatles, které bezmezně obdivovali. Zlom přišel ve chvíli, kdy se jejich nahrávky dostaly do rozhlasové hitparády Houpačka, kterou moderoval Jiří Černý. Píseň „Já budu chodit po špičkách“ se okamžitě vyšvihla na první místo a držela se tam tak dlouho, že kvůli ní musela být změněna pravidla soutěže.

Přes noc se zrodila hvězda. Bez velkých koncertů, bez marketingu, jen díky síle hudby.

Od vrcholu ke střetu s režimem

Vrchol přišel koncem 60. let. S hitem „Náhrobní kámen“ získal Novák ocenění Zlatý slavík a patřil k největším hvězdám československé scény. Jenže právě tehdy se rozhodl otevřeně vystoupit proti režimu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nazpíval protestní skladbu „Den štěstí“, kterou doprovázely zvuky střelby a výbuchů. Deska byla okamžitě stažena.

Na Bratislavská lyře pak v přímém přenosu vyhlásil minutu ticha za Jana Palacha. Tím si definitivně zavřel dveře ke kariéře.

Lidi by měli bejt šťastný a nemusí to bejt vo penězích, nemusí to bejt vo lásce, vo takovejch věcech, který by měly bejt přístupný každýmu člověku. Proto tady byl špinavej ráj chudých, protože co má chudej člověk v životě? Jenom špínu anebo krásu... A když má tu krásu, to znamená krásu duše, tak mu už ani ta špína nevadí... 

Tichý zákaz a pomalý rozpad

Oficiální zákaz nikdy nepřišel. Byl příliš populární. Místo toho nastoupila tišší, ale o to účinnější forma – nikdo si ho netroufl zvát.

Pro člověka, který potřeboval komunikovat s publikem, to byla rána. Bez koncertů, bez prostoru, bez odezvy. Kapela se začala rozpadat, finanční situace se zhoršovala a psychický stav šel strmě dolů.

V roce 1974 přišla vážná autonehoda. Jen o vlásek unikl amputaci nohy. Lékaři ho sice dali dohromady, ale jeho život už nikdy nebyl stejný.

Láska, která nepřinesla záchranu

V roce 1984 se oženil s herečkou Evou Jakoubkovou. Na první pohled ideální spojení, ale ve skutečnosti to byli dva nešťastní lidé, kteří bojovali se stejnými démony.

Oba byli citliví, uzavření a náchylní k melancholii. Místo aby se navzájem podrželi, propadali společně pocitům marnosti. Alkohol se stal jejich každodenní součástí. Novák téměř nejedl. Ráno pivo, přes den další, večer víno. Silné kouření bylo samozřejmostí. Jeho tělo začalo rychle chátrat – zlomeniny, operace, nakonec i totální endoprotéza kyčle.

Pád, který nebyl náhlý

Na rozdíl od jiných tragických příběhů nepřišel jeho konec náhle. Byl pomalý, téměř nevyhnutelný. Kombinace životního stylu, psychických problémů a dlouhodobého tlaku ho postupně ničila.

Zbožňovaný rebel, který kdysi protestoval proti všemu a všem, se nakonec nedokázal ubránit sám sobě. Přesto jeho odkaz zůstává. Písně Petra Nováka nezmizely, naopak. Staly se součástí kolektivní paměti. Byly odrazem života, který nebyl jednoduchý, ale byl skutečný.

Závěr života Petra Nováka byl stejně tíživý jako jeho poslední roky. Jeho organismus byl vyčerpaný dlouhodobým životním stylem i zdravotními komplikacemi. Trápila ho rozsáhlá trombóza dolních končetin a jen několik týdnů před smrtí musel podstupovat injekční léčbu, aby byl vůbec schopný vystupovat.

Osudný den, 19. srpen 1997, už ale nepřinesl žádný obrat. Bylo mu natolik špatně, že zůstal doma a nevydal se ani do své oblíbené hospody. Většinu dne proležel, odpoledne usnul a už se neprobudil. Bylo mu 51 let.

Jako oficiální příčina smrti byl uveden srdeční kolaps spojený s celkovým vyčerpáním organismu. Jeho tělo bylo v té době na hranici sil, při výšce 190 centimetrů vážil pouhých 60 kilogramů. Okolnosti jeho úmrtí ale dodnes provází i nejasnosti. V úmrtním listu se totiž objevilo také podezření na otravu neznámou látkou.

Ať už byla pravda jakákoli, jedno je jisté, jeho odchod přišel příliš brzy. Pro člověka, který si nesl tolik bolesti, však mohl být i určitým druhem vysvobození.