Pěkný nášup zajímavostí o Jiřím Sovákovi z Chalupářů: Proč si změnil jméno a co měl společného s Marvanem

Malý Jirka nebyl zrovna ukázkový student

Ve vzpomínkách Jiří Sovák uvedl, že otec byl také muž od rány a řídil se heslem „škoda každé rány, která padne vedle“. Stávalo se prý, že na vzpurném synovi ze vzteku roztrhal i šaty. Malý Jirka (tehdy ještě Schmitzer) byl ve škole pěkný lajdák.

Otec mu říkával, aby se se něco dobře naučil, protože potom ho budou všichni potřebovat. Vzal si to k srdci a vynikal hned ve dvou věcech. Ve sportu a v herectví.

Chtěl se přidat k potulnému divadlu, ale otec rozhodl, že bude hostinský a s tím nic nenadělala ani maminka, která se za něj přimlouvala.

Jenže syn byl ještě tvrdohlavější než otec, a nakonec se dostal ke studiu na pražské Státní konzervatoři. Absolvoval v roce 1941 a to nebyla zrovna nejšťastnější doba pro rozjezd kariéry. Zatímco si řada hereček měnila příjmení, aby znělo německy, Jiří Schmitzer udělal pravý opak a své příjmení, které neznělo česky, si vzpurně změnil na Sováka, aby nebylo pochyb, že je Čech.

Už od mladých let hrál starší osoby, dědci mu šli skvěle

Sovák po škole nastoupil jako úředník do pojišťovny a určitý čas byl i nuceně nasazený v továrně. Při tom nezapomněl na svou hereckou vášeň a hrál i v divadle. Po válce ho neminula ani vojna, ale měl štěstí, že šel k Armádnímu uměleckému sboru Víta Nejedlého, a protože po válce nebylo dost herců, konečně dostal dobré herecké příležitosti.

Po vojně nastoupil do Divadla E. F. Buriana, což mu hodně výrazně pomohlo v kariéře. Stejně jako Jaroslav Marvan, i Sovák se dostal do „šuplíku“ herců, kteří hráli postavy mnohem starší, než ve skutečnosti byli. Pokud si Jiřího Sováka nevybavíte jako mladého, bude to tím, že byl před kamerou spíš vždy jako dědek než jako mladý svůdník.

Popularitu mu nepřineslo divadlo, ale film a televize

A stejně jako řada jiných herců, i on si vybudoval dobrou kariéru v divadle a dotáhl to až do Národního divadla, ale největší popularitu si získal jako filmový a televizní herec a bavič. Uměl být ironický, sarkastický i cynický a měl neuvěřitelný dar pracovat se svým hlasem. Už od šedesátých let hrál prakticky jen hlavní role a pokud vzal nějakou menší roličku, bylo to vždy u těch nejlepších režisérů, a i v malé roli dokázal zazářit.

Řada nesmrtelných filmů je populární právě díky jeho roli. Můžeme zmínit například komedie Světáci, Zabil jsem Einsteina, pánové, „Pane, vy jste vdova!“ Což takhle dát si špenát, Ať žijí duchové, „Marečku, podejte mi pero!“, Zítra vstanu a opařím se čajem. Za zmínku stojí i televizní komedie Bohouš, nebo mikrokomedie Uspořená libra s Werichem, Brodským a Zázvorkovou.

Ještě před Chalupáři si podobný žánr natrénoval v seriálu Tři chlapi v chalupě. Stejně populární byl i seriál Byli jednou dva písaři, o kterém se dlouhé roky mluvilo, že bude natočený s novým hereckým obsazením, ale jen těžko si lze představit, kdo by dokázal plnohodnotně dvojici Sovák – Horníček nahradit.

Jedinečnost tohoto seriálu byla v tom, že oba herci dostali velkou volnost a nebyli moc zatížení pokyny. Není jiný seriál, kde by herci dostali takový prostor pro své připomínky a improvizaci.

Evžen Huml v Chalupářích je samozřejmě díky pravidelným reprízám jeho nejznámější rolí, ale tím jeho skvělá televizní a filmová kariéra rozhodně neskončila a zazářil třeba v pohádkovém seriálu Arabela.

Na druhou stranu, Jiří Sovák byl velice komplikovaný člověk. Jak doslova zmiňují autoři knihy o natáčení Chalupářů Miroslav Graclík a Václav Nekvapil: „Vydržet s ním delší čas na jednom místě dokázalo jenom pár lidí v republice. Byl neuvěřitelně sžíravý, když se mu někdo znelíbil, uměl být zlý a arogantní, byl velmi vzteklý, a pokud nebylo po jeho, létaly věci tam a zpátky.“

Jedním dechem však dodávají, že uměl být i okouzlující, měl originální smysl pro humor a zásadně dělal věci obráceně, než se od něj čekalo. Lidé, kteří ho neznali, často vůbec jeho chování nechápali.

Byl také známý bohém a výborný kamarád Vladimíra Menšíka, se kterým si života užívali plnými doušky a byli pověstní tím, že zvládli v kuse i několikadenní večírky.

Po zranění už se nikdy neuzdravil

Svůj bujarý život musel Sovák zmírnit v osmdesátých letech. Bylo mu kolem šedesáti a stal se obětí dopravní nehody nezodpovědného řidiče. Měl těžké zlomeniny nohou a v nemocnici a na rehabilitaci strávil hodně času. To se podepsalo na jeho zdraví a nikdy už se úplně nevyléčil. Špatně se mu chodilo a měl problémy se zády.

Možná i kvůli této osobní zkušenosti se nedokázal smířit se svým synem Jiřím Schmitzerem, který měl na svědomí zaviněnou autonehodu s úmrtím chodce. Ale ani syn láskou k otci neoplýval a nešel mu ani na pohřeb.

Jiří Sovák však ani ve stáří nelenil. Stal se z něj vášnivý chalupář, a právě chalupa se zahradou ho až do konce života držela na nohou, protože jinak by nejspíš skončil na vozíku. Volný čas věnoval psaní a jeho autobiografie se stala bestselerem.