Měl být hlavně zpěvákem. Jedna filmová role ale změnila pohled na jeho talent

Nejprve zpěvák, potom herec

Když se na začátku šedesátých let objevil Waldemar Matuška na československé scéně, bylo téměř nemožné přehlédnout ho. Výrazný hlas, kytara, banjo, osobitý vzhled a přirozený šarm z něj rychle udělaly jednu z největších hvězd domácí populární hudby. Do Semaforu přišel po působení v Redutě a právě tam se začala psát jeho slavná éra. Brzy se stal idolem, dvakrát vyhrál Zlatého slavíka a dlouhá léta patřil k největším soupeřům Karla Gotta.

Herectví ale původně nebylo jeho životním plánem. Matušku mnohem víc lákala hudba a sólová kariéra. Jenže angažmá v divadlech znamenalo, že se před publikem nemohl spoléhat pouze na svůj hlas. V Semaforu a později v Rokoku dostával také herecké úkoly a postupně zjišťoval, že před kamerou může fungovat stejně přirozeně jako na jevišti. Neměl klasickou systematickou hereckou průpravu, pomáhaly mu ale zkušenosti z divadelního prostředí a přirozený talent.

A film si ho začal všímat poměrně rychle. Už v roce 1964 dostal dvě výrazné příležitosti, které přesně odpovídaly jeho tehdejšímu obrazu. V Kdyby tisíc klarinetů se objevil jako voják Patrik a zároveň dostal možnost zpívat. Film vznikl v době, kdy bylo Semafor skutečným fenoménem, a režiséři Ján Roháč a Vladimír Svitáček proto do jednoho projektu soustředili celou řadu tehdejších pěveckých a hereckých hvězd. Matuška mezi nimi nebyl jen dekorací a jeho hlas samozřejmě dostal také prostor.

Pak přišel zpívající padouch

Ve stejném roce se Matuška objevil v další dodnes známé hudební komedii. Limonádový Joe aneb Koňská opera mu přidělila postavu Kojota Kida. Právě v této roli mohl spojit obě své nejsilnější stránky – herecký projev a zpěv.

Nebyl to žádný uhlazený romantický hrdina. Matuškův filmový svět byl od začátku trochu drsnější, bohémský a dobrodružný. Jeho výrazný hlas se k podobným postavám hodil stejně dobře jako jeho vzhled a charisma. Před kamerou navíc nepůsobil jako člověk, který se k herectví dostal náhodou. Právě přirozenost byla jednou z jeho největších předností.

V následujících letech se jeho filmografie rozrůstala. Objevil se například ve Fantomovi Morrisvillu jako dobrodruh Manuel Diaz, ve Smrti za oponou jako pašerák Orbigny, v Hotelu pro cizince, Dýmce svatého Huberta, Tajemství Viléma Storitze nebo ve filmu Ta naše písnička česká. Ne vždy šlo o velké role a někdy měl filmový obraz stále úzce spojený s tím, co uměl nejlépe. tedy se zpěvem. Přesto se postupně ukazovalo, že jeho přítomnost na plátně funguje i ve chvíli, kdy zrovna nezpívá.

Král z Karlštejna měl zpívat, ale také hrát

V roce 1973 přišla Noc na Karlštejně. Matuška v ní ztvárnil cyperského a jeruzalémského krále Petra I. a samozřejmě dostal také jednu z písní, které se staly nesmrtelnými. Do věží patří dodnes k nejznámějším skladbám spojeným s jeho jménem. Ve filmu ji zpívá společně s Helenou Vondráčkovou, jejíž hlas zároveň zaznívá v některých dalších pěveckých pasážích filmu.

Petr v jeho podání je sebevědomý, lehce prostopášný a přesně zapadá do rozverné atmosféry muzikálu Zdeňka Podskalského. Matuška zde měl ideální podmínky: dostal historickou postavu, humor, kostým, výraznou přítomnost před kamerou a k tomu píseň, která přežila samotný film.

Publikum ho milovalo, jeho písně se stávaly hity a filmaři dobře věděli, že když ho obsadí, získají zároveň výraznou osobnost a známý hlas.

Najednou žádná píseň, žádná estráda a žádný úsměv

V roce 1968 natočil Jasný film, který byl úplně jiný než muzikály a hudební komedie, v nichž se Matuška do té doby nejčastěji objevoval. Všichni dobří rodáci vyprávěli příběh jedné jihomoravské vesnice a lidí, jejichž životy zásadně proměnily poválečné společenské a politické změny.

Matuška dostal postavu sedláka Zášinka, bezstarostného muzikanta a pijáka, který se schází s ostatními muži v hospodě U Vola. Zášinek není zpěvák, který by se na chvíli objevil v příběhu, aby zazpíval a zase zmizel. Je to plnohodnotná filmová postava se svým vlastním životem, vztahy, bolestí a tragickým osudem. Česká televize ho popisuje jako muzikanta a pijáka, který má v hospodě prim, než únor 1948 rozdělí vesnici a začne měnit životy jejích obyvatel.

V této roli Matuška předvedl, že umí i něco úplně jiného než jen dobře vypadat před kamerou s kytarou v ruce.

Zášinek se postupně stává mužem poznamenaným osobní tragédií. Po smrti své ženy se upíjí ze žalu. Jeho postava je plná melancholie a beznaděje a Matuška v ní musel potlačit přesně to, co z něj udělalo hvězdu, svůj šarm a lehkost. To byl možná nejdůležitější okamžik jeho filmové kariéry a právě Zášinek bývá dodnes uváděn jako vrchol jeho herecké kariéry. Česká televize ho vedle Radoslava Brzobohatého, Vlastimila Brodského a Vladimíra Menšíka řadí mezi výrazné herecké osobnosti filmu. Film navíc získal Vojtěchu Jasnému cenu za režii na festivalu v Cannes v roce 1968 a později se stal jedním z nejvýznamnějších děl československé kinematografie. Po okupaci byl film na dlouhá léta uložen v trezoru a k divákům se naplno vrátil až po změně režimu.

Nebyl to ale jeho poslední herecký výlet

Po Rodácích se Matuška před kameru dál vracel. V roce 1970 se objevil ve Svatbách pana Voka jako trubadúr, v televizní tvorbě si zahrál například sochaře Smolu v komedii Kam slunce nechodí. Filmový přehled ho eviduje také v Talířích nad Velkým Malíkovem, kde ztvárnil sochaře Mimru, a v dalších televizních i filmových projektech. V roce 1980 pak přišel Trhák, kde si zahrál hajného Josefa Kalinu. To byla zároveň jeho poslední větší filmová role.

Jeho herecká filmografie není zanedbatelná. Vedle nejznámějších titulů se v ní objevují desítky filmových a televizních účastí, přičemž v některých projektech hrál, v jiných zpíval nebo se objevil sám za sebe.

Waldemar Matuška dokázal víc než zazpívat před kamerou

Jméno Waldemar Matuška zůstává už navždy spojeno s hity jako Slavíci z Madridu, Tereza, Sbohem, lásko, Jó, třešně zrály, Růže z Texasu nebo Do věží. Jeho hlas je spojený s desítkami písní a také s televizními seriály, například s Chalupáři a s úvodné písní, kde musel jeho hlas na mnoho let zmizet, když Matuška emigroval.

Waldemar Matuška nebyl zpěvák, kterého filmaři občas postavili před kameru, aby zazpíval. Byl také přirozeným hercem, který dokázal svou nejvýraznější dramatickou postavu vytvořit ve chvíli, kdy mu film vzal téměř všechno, čím byl známý. Zášinek nepotřeboval mikrofon ani velký hit. Potřeboval jen několik pohledů, gesta, hlas a schopnost ukázat člověka, kterému se život rozpadá pod rukama. A Matuška tuto roli ve filmu, který je dnes už klasikou, zvládl na výbornou.