44 let v utajení: Když se tento muž s očima plnýma ohně postavil na jeviště, celé Národní divadlo ztichlo

Chlapec z Droužkovic, který se narodil k tanci

Na svět přišel 24. července 1946 v Chomutově. Dětství prožil v klidné obci Droužkovice, kde už tehdy bylo jasné, že jeho tělo mluví jiným jazykem než těla ostatních dětí. Pohyboval se s přirozenou lehkostí, jako by gravitace pro něj neplatila stejně jako pro ostatní.

V roce 1965 absolvoval Taneční konzervatoř v Praze. O tři roky později, v roce 1968, ho jeho mimořádný talent dovedl až do Choreografického učiliště A. J. Vaganovové v tehdejším Petrohradě. Byla to prestižní stáž, kterou si mohli dovolit jen ti nejlepší.

Už v roce 1966 se stal členem baletního souboru Národního divadla. Mezi lety 1971 a 1989 zářil jako sólista. Diváci ho zbožňovali v rolích Romea, Mercutia i princů v klasických baletech – Labutí jezero, Spící krasavice, Louskáček, Popelka. Jeho charisma a technická brilance mu otevřely dveře do celého světa. V letech 1977 až 1983 pravidelně hostoval v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu a Duisburgu.

Den, kdy se z něj stal stroj na hranici možného

Rok 1977. Představte si den, který začíná v deset hodin dopoledne povinným tréninkem u tyče. Tělo se zahřívá, svaly se protahují, každý pohyb musí být precizní. Zkouška repertoáru trvá až do dvou odpoledne. Pak auto, které ho odveze na natáčecí lokaci. Tam do večera točí náročné činoherní scény pro film Jak vytrhnout velrybě stoličku.

A večer? Večer se vrací zpět do divadla. Unavený, vyčerpaný, s nohama, které už sotva drží. Přesto musí podat špičkový výkon v hlavní roli prince v Labutím jezeře. Celovečerní představení. Žádné výmluvy, žádná slabost.

Tento vražedný režim vyžadoval železnou disciplínu. Jakékoliv zranění ze natáčení by okamžitě ohrozilo jeho divadelní kariéru. Únava z baletu zase limitovala jeho soustředění před kamerou. Přesto diváci nikdy nepoznali ani stín vyčerpání. Jak to dokázal? To zůstává záhadou dodnes.

Proč jeho hlas nikdy nezazněl?

Kolem jeho filmových rolí se dodnes šíří mýty. Proč byl ve svých nejslavnějších snímcích předabován? Odpověď je prostá, ale překvapivá. Vlastimil Harapes mluvil kultivovaně, bez jakékoliv vady řeči. Důvod byl čistě umělecký.

Režisérka Marie Poledňáková si pro postavu přísného Jindřicha v komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku představovala hlubší, autoritativnější tón. Proto jeho roli namluvil Jiří Klem. Ze stejných estetických důvodů ho předaboval František Němec ve filmu Den pro mou lásku a Jiří Zahajský v pohádce Panna a netvor.

„Předabovat Vlastimila Harapese bylo špatně. Chápu to, když se jedná o herce cizí národnosti nebo když má herec akcent, který neladí s postavou. Vlastík mluvil kultivovaně, neměl žádnou vadu řeči. Režisérka Poledňáková mi tehdy řekla, že má o barvě hlasu toho krutého a cynického baleťáka jinou představu, a požádala mě, zda bych ho namluvil,“ vzpomínal herec Jiří Klem.

Čtyřicet čtyři let v utajení

Jeho první manželství s herečkou a psychoterapeutkou Elenou Strupkovou skončilo rozvodem. Pak přišlo šestileté manželství se zpěvačkou Hanou Zagorovou, které trvalo od roku 1986 do roku 1992. Uzavřeli ho primárně za účelem adopce dítěte. I toto spojení ale skončilo rozvodem.

Skutečným a osudovým životním partnerem Vlastimila Harapese byl básník a dramatik Josef Topol. Jejich vztah trval neuvěřitelných 44 let – od roku 1971 až do Topolovy smrti v roce 2015. Hluboké, pevné, utajované soužití. Veřejně bylo odhaleno až v roce 2013. Do té doby o něm věděli jen ti nejbližší.

Podle komentářů fanoušků na sociálních sítích byl jejich vztah vzorem oddanosti a síly. Jeden z nich napsal: „Mistře, přeji Vám vše nejlepší k narozeninám. Líbíte se mi jako skvělý herec a též i jako baletní mistr. Jste velice talentovaný a přitom jako člověk vynikající.“

První baletní mistr na Vyšehradě

Vlastimil Harapes odešel 15. května 2024 v Praze ve věku 77 let. Prohrál těžký boj s rakovinou plic. Jeho odchod zasáhl celou kulturní scénu i generace diváků, kteří na něj vzpomínají s nesmírnou úctou.

„Ve všech jeho rolích se projevovala sugestivní žízeň po životě, hledání nepoznaného, víra v to, že kdesi, v čemsi je něco, za co stojí žít a života oslavovat,“ řekl režisér Petr Weigl.

Ostatky tohoto výjimečného umělce byly slavnostně uloženy 24. června 2026 na Vyšehradském hřbitově v Praze. Stal se tak vůbec prvním baletním umělcem, kterému se dostalo cti spočinout na tomto čestném místě. Stalo se tak symbolicky jen měsíc před jeho nedožitými 80. narozeninami, které by oslavil 24. července 2026.

Jak píše jeden z diváků v komentáři na sociálních sítích: „Viděla jsem jeho baletní DVD a je to skutečně MISTR baletu, na kterého se nezapomíná!“