Odmítavé pondělí v Ulici: Luděk má pro Vandu jen pohrdání a Žofka láme srdce Michalovi

Vanda zahrne Luďka sladkými řečmi i penězi

Luděk vkročí do nového týdne s mizernou náladou. Právník mu totiž potvrdí Vandina slova – opravdu je povinen té podvodnici dorovnat životní úroveň a zajistit bydlení. Aby s ní neměl ještě větší problémy, rozhodne se podřídit a nabídnout jí k dispozici služební byt, ovšem samozřejmě jen do rozvodu.

Když Vandě zavolá, aby si s ní za tím účelem domluvil schůzku, ona je z toho v sedmém nebi. Bere to jako další neomylné znamení, že na ní Luďkovi pořád ještě záleží. Tentýž závěr jí potvrdí její milované hvězdy, kterým nikdy nepřestala věřit, přestože ji v minulosti tolikrát zklamaly. Poukáže na to i skeptická Amálka, podle níž se manželství nepodaří vždycky zachránit, i kdyby obě strany sebevíc chtěly. Luděk to očividně nechce. Vanda ho během schůzky ujistí, že z něj nehodlá tahat peníze.

V Rakousku s ní byli natolik spokojení, že ji doporučili známým, kteří jí nabídli další pohádkově placené zaměstnání. Dokonce si našetřila nemalé úspory, ale jejich velkorysou nabídku práce odmítla, aby se mohla vrátit k Ludímu do Prahy. Radši bude tady a dělat třeba uklízečku, než aby o něj přišla. Sladké řečičky ho však nedojmou, navíc mu přezdívka „Ludí“ už opravdu leze krkem. Znovu Vandě vmete do tváře, že s ní nadobro skoncoval, ale je to jako mluvit do dubu. Vanda slyší a bere na vědomí pouze vlastní pravdu o Luďkově lásce, která někde hluboko v srdci stále musí být. Snad proto mu pošle na účet „příspěvek na dům“, celých sto tisíc korun. Když se o tom dozví Jolana, pochopitelně nebude z dalšího dceřina unáhleného kroku skákat radostí.

Michala čeká studená sprcha. Žofka ho odmítne

Žofka si u táty zapomene klíče, v důsledku čehož se ve škole nemůže dostat do šatny pro své pantofle. Michal jí ochotně zapůjčí svoje a při té příležitosti ji pozve do kina. Jeho snažení dívku sbalit začíná být neúnosné, a tak Žofka dělá, co může, aby se vymluvila. Nakonec jí však nezbude než Michala otevřeně odmítnout. Uvědomuje si, že ho sama vlastními řečmi přiměla k tomu, aby se o ni snažil, ale nemyslela to tehdy vážně, spíš jen jako hec, jakýsi vtip.

Mladíka svým vysvětlením raní. Výčitky svědomí ji přimějí koupit mu čokoládu jako poděkování za pantofle a jistou formu omluvy, pošle mu ji však po mámě. Bára nejdřív pokládá Žofčin dárek za dobré znamení, ale když jí Michal poví, jak se věci mají, polituje ho. Ne že by o to stál. Se Žofkou prý už nadobro skoncoval. Dvakrát mu něco naznačovala a dvakrát ho poslala do háje. Copak on má tohle zapotřebí? Rozhodně ne!