Skřivánci na niti: Herci hráli na hromadě šrotu, Neckáře každý den ondulovali a na premiéru se čekalo dvacet let

Skřivánci na niti: Herci hráli na hromadě šrotu, Neckáře každý den ondulovali a na premiéru se čekalo dvacet let
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.
Na natáčení si režisér Jiří Menzel nevybral nejlepší dobu. Všichni se snažili, aby natáčení urychlili, ale psal se rok 1969 a soudruzi se báli, že by někdo mohl děj filmu zasazený do padesátých let připodobnit k časům, které nastaly po okupaci.

V prostředí kladenské ocelárny připomínající jedno velké šrotiště se sešla vybraná společnost. Vedle sebe nedobrovolně pracovali nepřátelé režimu, jako byli intelektuálové a živnostníci a společnost jim dělaly „kopečkářky“, dívky a ženy, které se nepřízeň osudu snažily vyřešit nelegálním útěkem přes hranice a nevyšlo jim to. Socialistický ráj je za troufalost potrestal vězením.

Když Hrabal a Menzel dokončili scénář, bylo jim jasné, že to nemusí s natáčením dopadnout úplně dobře. Nakonec režisér povolení k práci dostal. V tom okamžiku nebyla situace v zemi úplně ztracená, protože všechno nešlo změnit hned ze dne na den a občas ještě bylo cítit závan svobody. Od začátku bylo jasné, že film musí vzniknout rychle, pokud se má ještě dostat mezi lidi.

Na haldách železa uprostřed parného léta se sešla skvělá parta herců z řady hvězd i nováčků. Výrazné role si zahrál i Rudolf Hrušínský jako uvědomělý soudruh, dozorce „kopečkářek" Jaroslav Satoranský, profesor filozofie Vlastimil Brodský, bývalý prokurátor Leoš Suchařípa, věčně zasněný mladíček Václav Neckář a také parta vězenkyň v podání Míly Myslíkové, Jitky Zelenohorské, Nadi Urbánkové, Věry Ferbasové a dalších.

Václav Neckář dostával ze všech herců v maskérně největší prostor a na natáčení mu každý den ondulovali vlasy. Prožíval v té době hodně slavné období v hudebním světě a měl za sebou veleúspěšný film Ostře sledované vlaky (1966).

Jiří Menzel s manželkou, Pavel Gwužď / Nextfoto

Přestože bylo nesnesitelné vedro, všichni pracovali jako o život a zároveň si natáčení užívali. Vše se stihlo za dva měsíce. Poměry na Barrandově se však rychle začaly měnit k horšímu a do zásadních funkcí byli dosazení lidé s jasným posláním. Umění nehrálo už vůbec zásadní roli.

Film tak šel rovnou do trezoru a tam si musel na premiéru počkat až do roku 1990. Navíc dlouhých 11 let vedení Barrandova bránilo Hrabalovi s Menzelem, aby pracovali na společných projektech. Jejich vtipné nápady podle tehdejšího režimu neprospívaly socialistické morálce pracujícího lidu. Sám Menzel měl také pár let utrum a doslal se k režii až v roce 1974, kdy mu bylo povoleno zrežírovat film Kdo hledá zlaté dno.

Během natáčení filmu v kladenských hutích přišlo na filmaře udání od tamních zaměstnanců, že na jejich pracovišti vzniká protistátní film. Režim už měl oči všude.

Film byl na tehdejší dobu velice kvalitní, protože se na něm podílela německá společnost Betafilm, která dodala filmařům kvalitní barevný materiál, kterého byl na Barrandově nedostatek. Když byl po dvaceti letech film na festivalu v Berlíně, nikdo nechtěl věřit, že je dvacet let starý. Teprve podle vizáže Václava Neckáře, který byl na festivalu přítomný, bylo jasné, že Menzel si nedělá legraci.

Zdroje článku: