Penzista Jiří Troška nedá na Hoštice dopustit a tráví tam poklidné stáří

Stopy po natáčení zde najdete i dnes. V bývalém areálu JZD stojí autobus a v hangáru, které si hrdě říká muzeum, najdete ještě pověstnou postel, na které babička od Škopkových frčela po vesnici nebo starou motorku, na které si Venca vozil Blaženu do přírody za radovánkami. Návštěvníci hospody, kde byla lidová veselice a kde Miluna zapíjela nešťastnou lásku, se vždy divili, jak malá vlastně hospůdka je. To je kouzlo kamery.

Zdeněk Troška je v Hošticích doma

Zatímco žádnou z místních drben, které se ve filmové komediální trilogii objevily už nepotkáte, docela snadno se může stát, že narazíte na usměvavého Zdeňka Trošku, který se rozhodl penzi strávit v rodinném domě, kde si v podkroví vybudoval malý, ale útulný byt.

Jeho dům najdete snadno, má totiž 22 oken, pokud počítáte i ta střešní a drobná okna. Nejde o žádnou honosnou vilu, ale o obyčejný a udržovaný vesnický dům.

V dobách, kdy Zdeněk ještě pracoval, žil spíše v malém jednopokojovém bytě v Praze, aby byl v centru dění, ale poté, co byl trochu znechucený tím, jak se začaly točit filmy, kdy se na vše spěchá, se rozhodl, že tak už pracovat nechce a vrátil se do vesnice, kde zná každý kámen.

Jak sám v jednom starším rozhovoru uvedl, nepotřebuje k životu velký prostor:

K čemu obrovský byt nebo barák, nemám rád ratejny. Člověku stejně stačí jedna postel, stůl, jedna nebo čtyři židle, pro mě ještě piano a psací stůl. No a v Hošticích mám celé podkroví, mamka s bráchou a jeho rodinou, když přijedou, mají dolejšek. Stejně jsou tam vlastně pořád, a to nám stačí. Navíc velké prostory jsou náročné na úklid a údržbu. Než stále gruntovat, to si radši vezmu knížku a jdu na kopec nad Hoštice, nebo něco píšu. V létě chodím rád na houby,

popsal svůj nenáročný životní styl Troška.  

Hodně oken a světla, ale žádný luxus

Množství oken v hoštickém domě vysvětlil tím, že v době, kdy z půdy, kde byl jeden maličký pokoj, dělal bydlení, chtěl vše propojit ve velký a světlý prostor i s mezotonem, a tak okna byla nezbytností, aby celý prostor hodně prosvětlil. Zdeněk Troška poznamenal:

Stejně tak, jako mám rád veselé, milé, usměvavé lidi, dělají dobře mé duši prosvětlené byty, domy i věci.

Svůj domov popisuje jako místo, kde nejsou žádné cennosti ani starožitný nábytek, protože má rád účelné a praktické zařízení. Jediná slabost, kterou má, jsou knihy. Má jich hodně a celý život se těšil na důchod, až si je všechny přečte.

Knihy si musel dříve vozit domů tajně, protože maminka už měla obavy, že tou váhou naruší statiku domu.

Hoštice by nevyměnil za jiný domov

Režisér Zdeněk Troška rozhodně nepatří k lidem, co by toužili po nemovitosti v zahraničí. Sice rád cestuje, ale v cizině by dlouhodobě žít nechtěl.

Doma jsem jen tady, v jižních Čechách, to se nezmění,

dodal Troška.

A jeho láska k českému venkovu se odráží v jeho filmech, které nás už roky baví.