Válečný film vám prodá hrdiny. Skutečná válka je ale o něčem jiném

Není nepřítel jako nepřítel

Každý filmař, který se rozhodne pro výrobu válečného snímku stojí před otázkou, jak jej pojmout z historického hlediska, jak přesně se držet faktů a kam až popustit uzdu fantazii. Stejně důležitá je ale otázka toho, jak zobrazit postavy stojící na jedné či druhé straně konfliktu. Tato otázka je mnohdy důležitější než to, zda jsou při natáčení použity správné rekvizity nebo se na pozadí odehrávají válečné operace přesně tak, jak tomu bylo ve skutečnosti.

Filmy bez nepřítele

Různí filmaři k tomuto problému přistupovali různě. Např. Christopher Nolan ve svém filmu Dunkirk německé vojáky vůbec nezobrazuje. Podobně je tomu ve filmu Memphis Belle, který sleduje posádku bombardéru B-17 letícího nad okupovanou Evropu. V takovém případě je absence nepřítele, resp. to, že je mu dána pouze podoba neživých stíhaček, vcelku logická. Každopádně jde o poměrně specifický přístup.

Robot nebo karikatura?

Většina válečných filmů nepřítele tak či onak zobrazuje. Způsob, jakým tak činí se potom může značně lišit. V řadě případů jsou nepřátelé zobrazováni spíše jako roboti bez jakéhokoliv uchopitelného charakteru a slouží jen jako cíle hlavních hrdinů. V případě amerických filmů Zero Dark Thirty či American Sniper jde o postavy arabského a muslimského světa. Tento přístup ale bere protivníkovi jakoukoliv lidskou podstatu a divák je podvědomě tlačen k tomu, aby daný konflikt vnímal jen optikou jedné strany, tedy jako zcela plochý.

Další skupinou filmů jsou ty, kde nepřítel sice svoji charakteristiku má, na druhou stranu je ale zobrazován jako ztělesnění zla a špatných vlastností. Připomeňme třeba snímek Patriot Mela Gibsona. Ten kromě toho, že překrucuje a vynechává důležitá historická fakta, ztvárňuje Brity způsobem, který je spíše karikaturou.

V našem kulturním prostředí se s těmito filmy setkáváme především v americkém podání, stejně tak to ale funguje opačně. Vietnamská produkce v tomto kontextu tvořila a tvoří filmy, v nichž jsou to naopak američtí vojáci sloužící jako obraz všeho špatného.

Jde to i jinak?

Nabízí se otázka, zda je vůbec možné točit válečné filmy jinak. Odpověď zní, samozřejmě ano. Dvojice vzájemně se doplňujících filmů režiséra Clinta Eastwooda Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy tvoří dohromady plastický obraz významné epizody druhé světové války, z nějž může divák mnohem lépe pochopit podstatu toho, co se na ostrove Iwo Jima v roce 1945 vlastně odehrávalo.

Proč je to důležité?

Skutečný válečný konflikt je mnohem komplexnější a složitější, než jak nám jej předkládají válečné filmy. Je ale třeba, aby se alespoň pokusily ztvárnit jej tak, aby divák chápal, že na obou stranách konfliktu stojí vždy lidé. A pravděpodobně jde o lidi, kteří jsou nám samým mnohem podobnější, než by se mohlo zdát. Každý, kdo tento fakt pochopí a přijme, má pro jakoukoliv válku mnohem menší pochopení než ten, kdo si myslí, že na druhé straně stojí vždy cvičné papírové terče.