Lucie Žáčková: Rodičům by chtěla odpustit, ale ještě to nemá vyřešené

Ostravačka v Praze i na statku

Lucie se nejprve z osobních důvodů a také kvůli práci přestěhovala z Ostravy do Prahy, ale nakonec po nějaké době zjistila, že ji v hlavním městě chybí příroda, a tak utekla na statek. Naučila se spoustu nových věcí, potkala skvělé lidi a také dospěla. Po třech letech se vrátila zpět do civilizace a nakonec se nastěhovala do pronajatého domku se zahradou blízko lesa. Během stěhování Lucie spoustu věcí rozdala a bylo to svým způsobem osvobozující.

Na životní etapu na statku však herečka ráda vzpomíná. A jestli se o sobě Lucie na statku něco nového dozvěděla? Říká:

Ano, že jsem docela introvertní. A že potřebuju velký klid a bezpečí. A že jsem taková dost obyčejná. Sáhla jsem si tam na svou obyčejnost a normálnost.

Hereččina temná minulost

Minulost Lucie Žáčková není úplně růžová. Herečka sama přiznává, že v minulosti měla dluhy a šli po ní exekutoři. Několikrát také prodělala covid a dlouho pak bojovala s únavou. Uvedla:

Dostala jsem covid a měla jsem dlouhý a táhlý průběh. Takže mě museli přeobsadit a doufám, že se na mě kolegové nezlobí. Já ale nebyla schopná skoro ničeho. Když už jsem měla po nemoci, její následky jsem pociťovala ještě dlouho. Říká se tomu postcovidový syndrom. Prý... Jakmile jsem se dovlekla na zkoušku, okamžitě jsem věděla, že si musím zase jít lehnout. Byla to neskutečná únava, která nešla nijak překonat.

Lucie se nestydí ani za to, že deset let chodila na terapii a dodnes si píše deník. Uvádí:

Naučila jsem se díky tomu pochopit svoje emoce, zjistit, co se ve mně odehrává, co si myslím, co cítím. Na začátku si často nakreslím jednoduchý obrázek, do kterého se to všechno nějak promítá. A teprve skrze něj dokážu svoje pocity a myšlenky pojmenovat a popsat. Tenhle postup pomáhá hlavně tehdy, když v sobě člověk má chaos nebo nějaké bloky.

Dětství bez pozornosti a lásky

O své rodině Lucie nerada mluví. Není to pro ni příjemné téma. Rodiče totiž Lucii v dětství nevěnovali dostatek pozornosti, nechválili ji a neprojevovali jí dostatek lásky. Lucie po letech vzpomíná:

Třeba jsem skočila do bazénu, aniž jsem uměla plavat. Ale nikdo to neocenil, ba si toho ani nevšiml, a já se málem utopila. Od dětství jsem trpěla pocity, že tady nemám co dělat, že sem nepatřím. To se pak ozývalo i ve vztazích.

Lucie rodičům zatím nedokázala odpustit. S odstupem let si však uvědomila, že ji rodiče nemohli chválit, když chválu sami nikdy nezažili, nemohli ji milovat, když sami nikdy milováni nebyli. Lucie uvedla:

 Ne že bych jim nechtěla odpustit, ale ještě to nemám vyřešené.