Kniha vs. film: Pelíšky milují miliony Čechů. Málokdo ale ví, jak moc se liší od Šabachovy knižní předlohy

Režisér Jan Hřebejk a scenárista Petr Jarchovský se inspirovali povídkami spisovatele Petra Šabacha, především knihou Hovno hoří. Výsledkem je film, který si z literární předlohy bere atmosféru, motivy i některé postavy, ale zároveň je přetváří do svébytného příběhu o rodinách, dospívání, lásce a době, která se nenávratně měnila. 

Proč film působí jinak než kniha 

Rozdíl mezi literární předlohou a filmem není jen otázkou toho, co bylo přidáno nebo vypuštěno. Zásadní je také změna perspektivy. Šabachovo psaní stojí na vypravěčském hlasu, na práci se vzpomínkou a na schopnosti vystihnout absurdní stránku každodennosti.  

Film musí působit jinými prostředky. Význam vytváří obraz, střih, hudba, herecký projev a souhra jednotlivých scén. Zároveň pracuje s časem jinak. Musí diváka provést příběhem v omezené stopáži a vytvořit dostatečně silné emocionální body, které si zapamatuje.  

Co si z předlohy film ponechal a co změnil 

Nejvýrazněji zůstává zachován Šabachův pohled na obyčejné lidi, jejich drobné slabosti a rodinné rituály. Pelíšky se nesnaží vykreslit své postavy jako jednoznačné hrdiny nebo padouchy. Jsou směšní, tvrdohlaví, někdy malicherní, ale zároveň zranitelní a schopní lásky. Jejich svět je tvořen domácími předměty, rozhovory u stolu, generačními spory a drobnými událostmi, které se v paměti mění v symboly několika generací. 

Opatrnost je však na místě při sestavování přesného seznamu rozdílů. Hovno hoří je soubor próz a Pelíšky čerpají z více motivů, nikoli z jedné souvislé dějové linie. Film využívá konkrétní historky, situace a typy postav z knihy, ale skládá z nich nový příběh. Navíc jednu z hlavních rodin, Krausovy, inspirovaly vlastní rodinné vzpomínky scenáristy, nikoli Šabachova předloha. Potvrdil to i sám Jarchovský v několika rozhovorech.  

Ty nejzajímavější detaily, které při srovnání najdete 

Ve filmu se Bohouš Šebek a jeho bratr Václav přou o výšku medvěda kodiaka. Následuje jejich typické vzájemné hecování, při němž se Bohouš pokouší dokázat, jak dlouho dokáže zadržet dech. V knize v povídce Sázka se podobně provokují dva starší muži, kteří sedí v hospodě. Přou se o výšku medvěda, zkoušejí jeden druhého a nakonec se dostanou také k soutěži v zadržování dechu. Jarchovský převzal samotnou historku, ale změnil její aktéry i prostředí. Z anonymních hospodských známých udělal bratry, takže se jejich hašteření stalo součástí rodinného portrétu Šebkových.  

Major Šebek je v knize pouze součástí rodinných historek, film z něj dělá jednoho z hlavních protagonistů, protože má divákům co nabídnout. V knize v povídce Voda se šťávou autor zachycuje rodinu vypravěče, jehož otec je voják z povolání, takzvaný lampasák, a horlivý zastánce komunistického režimu. Snaží se řídit domácnost podle vlastních pravidel, ale jeho žena a děti jeho autoritu různými způsoby obcházejí. 

Ve filmu major Bohouš Šebek, kterého hraje Miroslav Donutil, dostává mnohem výraznější dramatickou funkci. Je z něj autoritativní otec, který důvěřuje režimu, vyžaduje poslušnost a své názory prosazuje i při rodinných konfliktech. Jeho svět se dostává do přímého protikladu ke světu Jindřicha Krause. Sám autor povídky v jednom z rozhovorů zmínil, že jídelní lístek, kde Šebek plánuje v rodině na týden jídelníček, pochází z jeho vlastních zkušeností, ale dodává, že nápad se moc neujal a po několikadenní snaze zavést ho do života rodiny, zase zmizel. V knize je Šabachův otec úplně jiný, sice má sklony ke komandování rodiny a obdivování režimu, ale ve filmu je tato postava spojená s politickým konfliktem celého příběhu. V knize jde naopak do popředí rodinné soužití a rozdíl mezi pohledem muže a ženy na stejnou věc.  

V knize ve Vodě se šťávou se objevují nerozbitné skleničky z NDR a plastové lžičky, které nevydrží kontakt s horkým nápojem. Otec se chlubí výdobytky socialistického výrobku, zatímco každodenní realita jeho nadšení zpochybňuje. Ve filmu se tyto předměty staly součástí známých scén s Bohoušem Šebkem v rodinném kruhu. Repliky a groteskní situace byly vybrány a upraveny tak, aby fungovaly jako samostatné filmové gagy, ale současně vystihovaly otcovu důvěru v údajné úspěchy socialistického bloku. Je však jediný, kdo u svátečního jídla tyto hodnoty sdílí. Ve filmu tak tato scéna působí trochu jinak, když je zasazená do konfliktů mezi dvěma rodinami. 

V knize Hovno hoří  nenajdeme odpovídající příběh rodiny Jindřicha Krause, jeho ženy a dcery Jindřišky. Ve filmu je Kraus, kterého hraje Jiří Kodet, jednou z ústředních postav. Jeho nesmiřitelnost vůči komunistům, výbušná povaha, válečné zkušenosti i konflikty s dospívající dcerou tvoří podstatnou část děje. Tato rodinná linie vychází z Jarchovského vlastní rodinné historie, zejména ze vzpomínek na jeho dědečka. Tohle je patrně největší rozdíl mezi knihou a filmem vůbec. Kraus není knižní postava, kterou by scenárista jen trochu upravil. Jarchovský do filmu přinesl vlastní rodinnou zkušenost a propojil ji se Šabachovými motivy. 

Právě tím vznikl konflikt dvou otců: na jedné straně komunista Šebek, na druhé straně protikomunisticky smýšlející Kraus. Oba jsou tvrdohlaví a mají potřebu prosazovat svou pravdu, ale jejich politické postoje jsou opačné. V knize Hovno hoří takto vystavěný protiklad dvou otců ani souběžný příběh jejich rodin nenajdeme.  

Ve filmu se Michal Šebek zamiluje do Jindřišky Krausové. Jejich vztah se odehrává na pozadí sporů mezi jejich otci a rozdílných rodinných hodnot. V knize Šabach sice píše o dospívání, zamilovanosti a neporozumění mezi muži a ženami, ale filmový příběh Michala a Jindřišky představuje jinou, nově vystavěnou dějovou linii. V knize nenajdete ani romantické rozloučení Jindřišky a Eliana.

V knize název Hovno hoří vychází z úvodního motivu, v němž děti jedou autobusem z Paříže do Prahy. Dva chlapci cestou řeší otázku, zda hovno hoří, zatímco děvčata se zabývají plyšovou hračkou. Právě tato scéna představuje jeden z hlavních motivů celé sbírky, tedy rozdílné zájmy a způsoby uvažování chlapců a dívek. Ve filmu se otázka objevuje znovu, tentokrát v rámci dějové linie malého Péti a motiv je zasazen do zcela jiného kontextu.  

Pelíšky nejsou jen nostalgie 

Na popularitě Pelíšků je pozoruhodné, že film neztrácí svou přitažlivost ani pro diváky, kteří dobu konce šedesátých let osobně nezažili. Jeho humor je srozumitelný i dnes, protože vychází z trvalých lidských vlastností: z potřeby mít pravdu, z obav o děti, z touhy být respektován a z neschopnosti přiznat vlastní chybu. Politické okolnosti jsou historicky konkrétní, ale rodinné konflikty mají nadčasový rozměr. 

Zároveň nejde o bezstarostnou nostalgii po starých časech. Film připomíná, jak snadno mohou velké dějiny zasáhnout do soukromého života a jak málo někdy záleží na tom, zda je člověk připravený na změnu. Rodinné spory, které se v první části zdají směšné, jsou nakonec zasazeny do událostí, jejichž důsledky jsou mnohem vážnější než jakákoli domácí hádka.. 

Literární předloha Petra Šabacha je důležitou součástí tohoto úspěchu, i když film není jejím doslovným přepisem. Poskytla tvůrcům cit pro každodenní absurditu, pro rodinnou paměť i pro humor, který se často rodí z trapnosti a nepochopení. Jan Hřebejk a Petr Jarchovský pak tyto prvky převedli do filmového jazyka a vytvořili příběh, který stojí na silných hereckých výkonech, výrazných dialozích a kontrastu mezi smíchem a smutkem.