Hrál v kultovní komedii, pak přišel pád. Jak se Otík znovu postavil na nohy

Vesničko má středisková a role Otíka

Komedii Vesničko má středisková natočil v roce 1985 Jiří Menzel podle scénáře Zdeňka Svěráka. Pro roli Otíka si režisér vybral maďarského herce Jánose Bána. János Bán se narodil 4. října 1955 v maďarském Györu a po základní škole nastoupil na chemickou průmyslovou školu. Miloval basketbal, ale nakonec vystudoval Vysokou školu dramatických umění v Budapešti. Po studiích působil v řadě oblastních divadel. Proslavil ho až maďarský snímek Každou středu (1979).

Čeští diváci však Jánose znají až od roku 1985, kdy si ho Jiří Menzel vybral pro jednu z hlavních rolí ve filmu Vesničko má středisková. A dobře udělal. János se na natáčení svědomitě připravoval, pozoroval například mentálně zaostalé děti. Byl to také on, kdo přišel s nápadem nechat si vyrobit protézu působící jako koňské zuby. Bán říká:

Tu zubní protézu pro Otíka jsem si vymyslel nejen kvůli jeho retardaci, ale také kvůli své maďarštině. Pomohlo mi to překrýt cizí přízvuk. Pan Menzel mi na začátku tvrdil, že to je špatný nápad. Týden jsme s panem Labudou zkoušeli. On si to natáčel na video a po dvou dnech mi řekl: ,Nasaď si zpátky tu protézu!'

Z Maďarska, přes Česko až do Hollywoodu

Snímek Vesničko má středisková uspěl na filmovém festivalu v Paříži v roce 1987. Představitel Otíka obdržel cenu pro nejlepšího herce. Film byl také nominován na Oscara, pro maďarského herce se tak trochu otevřela cesta do Hollywoodu. V roce 1988 si János Bán zahrál po boku svalovce Arnolda Schwarzeneggera v hollywoodském trháku Rudé horko. Ovšem život v zahraničí herce nikdy nelákal, a tak se nakonec vrátil zpět do Maďarska.

Bezdomovec, učitel i vinař

János Bán si vyzkoušel i roli bezdomovce, bohužel ne pouze na filmovém plátně, ale i ve skutečnosti. Utratil všechny své peníze, aby zabezpečil své děti, a na chvíli skončil na ulici. Nakonec se však dokázal vrátit zpět do normálního života.

Dnes János stále hraje, ale také vyučuje herectví nebo se věnuje pěstování ovoce a zeleniny. Má také malou vinici a vinařství a malou palírnu. Mnohem raději než v Budapešti tráví čas ve svém domě u Balatonu. Je totiž velký introvert. Sám o sobě říká:

„V Maďarsku se například musím schovávat. Pouštím si do své aury jen lidi, které delší dobu znám nebo je považuji za profesně přijatelné. Není to z mé strany nadřazenost nebo aristokratismus. Spíš jsem velký introvert.“