Jaromír Hanzlík dnes slaví 78. narozeniny. Herec, který se nikdy neokoukal a zůstal fenoménem generací

Patří k hercům, kteří se ani po nekonečných reprízách neokoukají a kterým diváci s úsměvem odpustí téměř všechno. Možná i proto, že nikdy nepůsobil jako nedostupná hvězda, ale spíš jako někdo, koho byste klidně potkali na chodníku a měli chuť ho pozvat na kávu. Rodák z Českého Těšína navíc vyrůstal v prostředí, kde bylo divadlo a film přirozenou součástí každodenního života, ne vzdáleným snem.

Tatínek v opeře, maminka u filmu, takže bylo skoro jasné, že malý Jaromír skončí někde poblíž reflektorů. Když mu bylo sedmnáct, stál už před kamerou a rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by si přišel jen něco zkusit. Vstup do světa české nové vlny byl ostrý, rychlý a bez zbytečných oklik. A co je důležité, zvládl ho s lehkostí, která mu zůstala po celý život.

Od intelektuálů k Pepinovi, který mluvil víc než lokomotiva

Herecká kariéra Jaromíra Hanzlíka je učebnicový příklad toho, jak se dá projít různými žánry, a přitom neztratit tvář. Začínal u výrazných režisérů a v náročných filmech, kde se po herci chtělo víc než jen hezký úsměv. Šedesátá léta mu přinesla silné role a setkání s filmaři, kteří z herců dokázali dostat maximum. Postupně se ale z intelektuálních a dramatických poloh přesunul i k divácky vděčnějším rolím, které z něj udělaly skutečnou hvězdu. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla jeho zlatou érou. Seriály, filmy, divadlo, všude byl vidět a všude fungoval.

A pak přišel strýc Pepin v Postřižinách. Role, která mu definitivně zajistila nesmrtelnost. Hlučný, bezelstný, odzbrojující a lidský. Přesně takový, jakého si diváci zamilovali. Od té chvíle už nebyl jen hercem, byl fenoménem. Přesto se nikdy nenechal zavřít do jedné škatulky a s lehkostí přecházel mezi komedií, dramatem i televizní tvorbou.

Lásky, které byly stejně intenzivní jako jeho role

Soukromý život Jaromíra Hanzlíka by klidně vydal na samostatný seriál. Byl charismatický, oblíbený a ženy ho milovaly. A on je. První manželství přišlo brzy a vydrželo dvanáct let, zůstalo po něm jediné dítě, syn David. Pak přišly vztahy, které se probíraly šeptem i nahlas. Vztah s Janou Brejchovou patřil k těm, o kterých se mluvilo dlouho a intenzivně. Nebyl jednoduchý, byl plný emocí, střetů i velkých gest. Stejně tak vztah s krásnou Dagmar Silvínovou, kvůli které se Hanzlík na čas přesunul do zahraničí a výrazně zpomalil kariéru.

Láska pro něj nikdy nebyla kulisou, ale plnohodnotnou kapitolou života, do které šel naplno, i když to znamenalo risk. Dnes je po boku bylinkářky Lenky Kozlové a sám s nadhledem říká, že doufá, že je konečně ve finále. A z jeho vyjadřování je cítit klid, který u něj dřív nebýval samozřejmostí.

Muž, který zmizel, aby se mohl vrátit

Devadesátá léta znamenala ústup ze slávy, ale ne pád. Hanzlík si prostě dal pauzu. Odešel z divadla, zpomalil tempo, věnoval se podnikání i životu mimo reflektory. Pro někoho nepochopitelné, pro něj nutné. Když se pak vrátil, nešlo o nostalgii, ale o vědomé rozhodnutí. Jeho pozdější role byly klidnější, civilnější a možná ještě silnější než ty předchozí. Věděl, co chce hrát a co už ne. Odmítl nekonečné seriálové maratony, vybíral si a nechal si otevřená zadní vrátka.

Dnes je Jaromír Hanzlík symbolem herce, který nemusel být všude, aby zůstal nezapomenutelný. Možná právě proto na něj diváci nezapomněli. A možná proto ho pořád bereme jako někoho, kdo k nám tak trochu patří.