Herec, kterého někteří milovali a jiní se ho báli. Nezlomila ho ani StB, ani vyhnanství

Samorost, kterého nešlo přehlédnout

Bez ohledu na to, jak významnou roli právě dostal, Pavel Landovský byl vždycky nepřehlédnutelný. Měl výraznou tvář, mimořádné charisma a osobitý způsob vystupování, díky němuž jeho postavy často vystoupily z děje mnohem výrazněji, než by odpovídalo jejich prostoru ve scénáři. Kolegové i diváci na něj mívali jednoznačný názor. Buď ho bezvýhradně milovali, nebo ho jednoduše nemuseli. Byl hlučný, upřímný a nenapodobitelný.

Lidem vadila především jeho neurvalost a výbušnost. Za nimi se ale podle jeho přátel, kteří ho znali, skrývala také značná vnitřní nejistota. S přibývajícími lety bylo s Landovským stále obtížnější vyjít. Kolegové se mu začali vyhýbat, novináři si dávali pozor, jaké otázky mu položí, a pozvání na společenskou akci mohlo být značným rizikem. Všichni věděli, že pokud se Lanďák napije, může předvést svou pověstnou „vrcholnou formu“.

Přitom jeho cesta k herectví vůbec nebyla snadná. A ještě méně samozřejmé bylo, že se z něj nakonec stal jeden z nejvýraznějších českých herců své generace.

Dětství, které poznamenal konec války

Pavel Landovský se narodil 11. září 1936 v tehdejším Německém Brodě do rodiny zemědělského inženýra Jaroslava Landovského. Jeho otec se specializoval na stavbu lihovarů a později působil jako profesor na hospodářské škole. Rodinné kořeny přitom sahaly až do Ruska. Landovského předkové z Ruska v 19. století odešli a jeho dědeček se do vlasti vrátil s rodinou v roce 1921 přes Finsko a Polsko.

Pavel byl podle dochovaných vzpomínek rošťák už jako malý chlapec. Jeho babička si dokonce vedla deníček, do něhož zaznamenávala jeho školní průšvihy a další dětská dobrodružství. Ve škole se mluvilo německy, Landovský se naučil také rusky. Během druhé světové války však musel dávat velký pozor, jakým jazykem má mluvit.

Konec války mu přinesl zážitek, který v sobě nesl po celý život. Jako devítiletý chlapec se dostal k sovětskému vojákovi, který v kulometném hnízdě pozoroval les. Když se objevili němečtí vojáci, Rus začal střílet. Potom podal kulomet chlapci a nechal ho střílet také. Landovský později popsal, že až kolem patnácti let mu došlo, co vlastně tehdy mohl udělat. Uvědomil si, že mohl být jedním z lidí, kteří v onom okamžiku zabili německé vojáky.

Na DAMU ho čtyřikrát odmítli

Herectví přitom zpočátku vůbec nebylo jeho jistou životní cestou. Jako syn člověka spojeného s agrární stranou nemohl jednoduše pokračovat ve studiu na střední škole. Vyučil se proto nástrojařem v Pardubicích a následně jako dělnický kádr pokračoval na strojní průmyslovce v Teplicích. K maturitě však nakonec nebyl připuštěn.

Už tehdy se pohyboval kolem divadla. O přijetí na pražskou DAMU se pokusil hned čtyřikrát. Ani jednou neuspěl. Sám později s nadsázkou říkával, že ho nepřijali „pro nedostatek talentu, inteligence a fantazie“. Na radu herečky Vlasty Fabianové proto zamířil rovnou do praxe.

Od roku 1960 působil v divadlech v Šumperku, Klatovech a Pardubicích. Zlom přišel v polovině šedesátých let, kdy s pomocí Otomara Krejčiho a Václava Havla zakotvil v pražském Divadle Na zábradlí a následně v Činoherním klubu. Právě tam se začala rodit jeho pověst výrazného divadelního herce.

V Činoherním klubu dokonce nějaký čas bydlel. Na jeho jevišti vytvořil čtrnáct rolí a současně začal psát vlastní hry. Vznikly například Hodinový hoteliér a Chudobinec aneb Případ vesnického policajta.

Z komparsu až k Markétě Lazarové

Před kamerou se Landovský objevil už v roce 1956 jako svatebčan s trubkou ve filmu Dědeček automobil. Na výraznější filmové role si však musel ještě několik let počkat. Postupně se objevil ve filmech Každý mladý muž, Slečny přijdou později nebo Ostře sledované vlaky.

Skutečný filmový průlom přišel v roce 1967. František Vláčil ho obsadil do historického eposu Markéta Lazarová, kde ztvárnil Smila. Ve stejném období se objevil také v Soukromé vichřici, Údolí včel a Svatbě jako řemen. Jen během roku 1967 tak jeho filmografie výrazně narostla.

Po srpnové okupaci Československa v roce 1968 se Landovský zapojil do vysílání improvizované rozhlasové stanice z Činoherního klubu. O situaci v okupované zemi následně mluvil také ve Svobodné Evropě. Začátkem normalizace proto začal rychle přicházet o pracovní příležitosti.

Z herce se stal nepohodlný člověk

Landovský byl známý tím, že se nedokázal smířit s tím, že má mlčet. Vadilo mu politické směřování režimu a otevřeně se vyjadřoval také k poměrům v Československu. Významnou roli hrálo jeho přátelství s Václavem Havlem.

V roce 1975 ještě dokončoval některé pracovní závazky, o rok později už bylo jeho působení v oficiálním československém filmu prakticky u konce. Hrát mohl především v bytovém divadle Vlasty Chramostové. Po podpisu Charty 77 se dostal pod ještě větší dohled Státní bezpečnosti a byl opakovaně zatýkán.

Nakonec se stal jedním z lidí, na které dopadla akce Asanace. Režim se prostřednictvím nátlaku snažil své odpůrce přimět k emigraci. Landovský proto v roce 1979 odešel do Rakouska.

Chtěl se vrátit tak zoufale, že málem přeplaval Dunaj

Landovský se ale s emigrací nikdy úplně nesmířil. Dokonce se dvakrát pokusil vrátit do Československa. Při jednom pokusu chtěl přeplavat Dunaj. Proud ho však odnesl a skončil v plavkách na maďarské straně.

Ani v zahraničí nezůstal bez práce. Objevil se například ve Formanově dramatu Ragtime nebo ve filmu Nesnesitelná lehkost bytí, natočeném podle románu Milana Kundery. V roce 1989 hrál hlavní roli ve filmu Follow Me Marie Knilli.

Do Československa se poprvé vrátil v prosinci 1989. Natrvalo se vrátil až v roce 1996 po skončení vídeňského angažmá.

Major Terazky z něj udělal legendu

Po návratu už mohl opět naplno pracovat doma. Objevoval se v divadle, televizi i filmu a jeho výrazný vzhled se stal jednou z jeho největších hereckých předností. V roce 1992 přišla role, která jeho popularitu mezi širokým publikem ještě výrazně zvýšila.

V komedii Černí baroni vytvořil majora Terazkyho. Postava svérázného důstojníka s nezaměnitelným projevem se stala jednou z jeho nejslavnějších filmových rolí. Landovský přitom ani v pozdějším věku neztrácel své charisma a Terazky patřil k postavám, které si diváci okamžitě spojili právě s ním.

Vedle Černých baronů se po roce 1989 objevil například ve filmech Amerika, Cesta pustým lesem, Nejasná zpráva o konci světa, Nestyda nebo Vratné lahve.

Soukromý život měl podobně bouřlivý jako svou hereckou povahu. Byl čtyřikrát ženatý a podle dostupných údajů měl sedm dětí. V posledních letech se jeho zdravotní stav zhoršoval. Trpěl cukrovkou a pohyboval se na invalidním vozíku. Většinu času proto trávil na své chalupě v Kytíně u Mníšku pod Brdy.

Před kamerou se naposledy objevil v roce 2013 v dokumentu Hoteliér. O rok později, v dubnu, převzal osvědčení o účasti ve třetím odboji. Pavel Landovský zemřel 10. října 2014 na infarkt právě na své chalupě v Kytíně. Bylo mu 78 let.