Jméno tohoto herce už jsme pozapomněli, přesto po sobě zanechal řadu nezapomenutelných rolí

František Vicena byl přímočarým hercem a většinou hrál kladné hrdiny. Zvládal všechny žánry, od dramat až po muzikály. Neměl nijak výrazný herecký projev, ale dokázal zaujmout hlubokým znělým hlasem. Občas mu bylo vyčítáno, že byl věrným vyznavačem minulého režimu. Jaký vlastně byl a co zavinilo jeho předčasnou smrt?

Až v Praze konečně našel větší uplatnění

Rodák ze Zlína měl v rodině hned několik významných umělců. Jeho příbuzným byl třeba houslový virtuóz a hudební skladatel Jaroslav Kocian nebo herec Národního divadla Miroslav Doležal. Po studiu na JAMU začal svou kariéru v Krajském oblastním divadle v Karlových Varech. Po roce se vrátil do Brna, kde se objevil v Divadle bratří Mrštíků a ve Státním divadle. Poprvé si vyzkoušel stát před kamerou v komedii Zatoulané dělo.

Až v roce 1970 natrvalo zakotvil v Praze a stal se členem Městských divadel pražských. Jeho mužný vzhled a divácky vděčný projev ho předurčil především pro ztvárňování kladných hrdinů. Na jevišti uplatnil i pěvecké vlohy a byl hojně obsazovaný v muzikálech. V polovině šedesátých let zvládl ještě vystudovat divadelní režii na DAMU.

Kolegové vzpomínali na jednu z mála záporných rolí

Praha poskytuje hercům mnohem více příležitostí před kamerou a Vicena nebyl výjimkou. Větší příležitosti na něj čekaly v době normalizace, kdy se angažoval nejen jako umělec, ale zajímal se i o politiku a dění ve společnosti. Objevil se jako kladný hrdina ve válečné trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. Respekt u kolegů si však získal jako Adolf Hitler v oblíbené sci-fi komedii režiséra Jindřicha Poláka z roku 1977 Zítra vstanu a opařím se čajem.

Hráli jsme s Menšíkem, Bróďou (Vlastimil Brodský) a dalšími v šatně karty. Kolem zrovna procházel František, byl ještě v civilu a odcházel do maskérny. Pozdravili jsme se, prohodili pár slov. Dobírali jsme si ho, že on, takový dobráček, vyfasoval takovouhle roli,

vzpomínal kdysi na kolegu Jiří Sovák.

Najednou se rozlétly dveře a v nich doslova kopie Hitlera, který na nás navíc začal německy řvát a horlivě gestikulovat. Menšík se tak lekl, že zapadl pod gauč, Brodský nebyl schopný slova. Nevěřili jsme svým očím. Museli jsme si z toho šoku pak dát všichni panáka.

I přes množství drobných rolí v televizních inscenacích a seriálech, byl František Vicena také vyhledávaným recitátorem. Objevoval se často v Nedělní chvilce poezie, účinkoval v pořadech zaměřených na literární osvětu. Hodně nabídek měl i z rozhlasu. Načetl třeba slavný román Hrabě Monte Christo. Často se objevoval i v dabingu, třeba ve francouzských komediích nebo v seriálu Kojak.

V sedmdesátých letech patřil spolu s Janem Přeučilem k nejoblíbenějším profesorům na DAMU. Přestože byl angažovaným komunistou a k režimu byl na sto procent loajální, nikdo ho za to neodsuzoval a mladí lidé mu věřili.

Byl to skvělý, čestný, férový člověk,

prohlásil o něm před lety Jan Přeučil.

Nikdy nikoho nepodrazil. Vždycky se snažil druhým pomáhat. Měl krásnou povahu.

Velké trápení ho dohnalo až k sebevraždě

Zvenčí to vypadalo, že žije spokojeným životem, plným úspěchů v kariéře a dařilo se mu i v soukromí, kde se oženil s mladší kolegyní Naďou Prchalovou. Měli spolu dva syny. Vnoučat se však nedožil. Celoživotně bojoval s psychickými problémy. Bral sice léky, jenže je zapíjel alkoholem, a to mu škodilo. Propadal se do hlubokých depresí a začaly se o něm šířit drby, že prášky zapíjí litrem vodky, a režiséři se začali bát ho obsazovat.

Jednoho dne už své trápení neunesl a oběsil se doma v koupelně, kde ho našla manželka. Psal se rok 1984 a bylo mu 51 let.