Do kin vstupuje nový film: Příjemné překvapení letošní filmové sezony

Film Barvy času přichází jako příjemné překvapení letošní filmové sezony. Režisér Cedric Klapisch se v něm vrací k citlivému lidskému vyprávění, které dokáže propojit současnost s dávnou minulostí tak přirozeně, až máte pocit, že mezi oběma světy ani žádná hranice neexistuje. 

Příběh rodiny, která po letech znovu objevuje vlastní kořeny, se pozvolna mění v citlivou cestu do Paříže devatenáctého století. Do doby vzniku fotografie a prvních uměleckých experimentů se světlem. 

Barvy času vyprávějí o hledání místa na světě, o síle vzpomínek i o tom, jak náhodné setkání může otevřít dveře k životu, který jsme už dávno přestali vidět. Právě díky tomu si film získává pozornost nejen milovníků francouzské kinematografie.

Obsazení a postavy

V hlavní roli se představuje Suzanne Lindon jako Adèle, mladá žena, která na sklonku 19. století opouští svou rodnou Normandii. Vydává se do Paříže, aby našla svou matku a zároveň se ocitá u zrodu fotografie a impresionismu. 

Dalšími důležitými postavami jsou čtyři potomci, bratranci a sestřenice, kteří v moderní době dědí starý dům. Ostatní herci ve filmu dotvářejí rodinnou mozaiku a obohacují o další příběhy. Film je tedy spíše dramatem několika generací, propojené minulostí, odkazem i rodinnými tajemstvími. 

Co chce film říct

Film především vypráví o propojení minulosti a přítomnosti. Hlavním východiskem je dědictví - dům, fotografie, tajemné stopy minulosti, které přivedou čtyři mladé lidi k otázce, odkud pocházejí a co je spojuje s někým, koho nikdy nepoznali. Otevírá tak otázku, jak silně naší současnost ovlivňuje minulost, i když o ní víme jen z útržků.

S tím také souvisí otázka, co znamená domov. Dům, který je dědictvím, není jen nemovitostí ale i symbolem minulosti, paměti, historie, kterou někdo žil. A tím, že dnes bratři a sestřenice dům objevují, symbolicky hledají i sami sebe.

Dalším výrazným tématem je umění, zejména dopad zrodu fotografie a impresionistického hnutí na vnímání světa koncem 19. století. Prostřednictvím postavy Adèle a její cesty do Paříže film ukazuje, jak tehdy vznikalo nové vidění, nové možnosti zachytit svět.

Paříž 1895 je vykreslena jako město na prahu kulturní revoluce, kde umění, fotografie, nové myšlenky a technologie životem vířily. Historická atmosféra přidává filmu hloubku a atmosféru, která je tady klíčovou složkou filmu. 

Recenze a přijetí 

Film si u kritiků a diváků vysloužil poměrně solidní odezvu. Například na stránce Kinobox drží skóre 75 %, což signalizuje, že většina recenzentů si odnáší z kina příjemný zážitek. Kritici oceňují zejména vizuální styl a atmosféru, kterou film dokáže navodit. 

Současně ale recenze upozorňují na nedostatky. Některým kritikům vadí, že veškeré dění je příliš poklidné, téměř bez dramatického konfliktu. Tím může oslovit milovníky výtvarné poetiky, ale nemusí sednout těm, kdo hledají výraznější příběh. Další připomínky směřují k volné interpretaci historických faktů.