Návrat s velkým otazníkem: V Ulici je zpátky stará známá, ale s novou jiskrou

Na Lenku se těšíme, ještě Jardu by to chtělo

Dne 4. září 2005 odvysílala TV Nova pilotní díl Ulice a už tehdy vstoupila do děje postava Lenky Drápalové (později provdané Hejlové), která se rychle stala jednou z nejoblíbenějších. Po letech ale z příběhu zmizela a se svou rodinou se odstěhovala do domečku za Prahou. Nyní se o více než 10 roků později na chvilku vrací v rámci oslav jubilejní dvacáté sezóny, a jak její představitelka Michaela Badinková prozradila v reportáži TV Nova, byl to návrat plný radosti.

Pocit je krásný, protože já jsem to tady měla moc ráda. Vzpomínky jsou úplně na začátek, na Dušana Kleina, na konkurzy, když se to dávalo dohromady a vlastně vybírali hlavní trojku holek, kde jsme se sešly s Terezou Brodskou a Ilonou Svobodovou. Pak jsme si sedly i v lidském životě, tak to bylo skvělé. Celá ta moje linka s Martinem Hofmannem, Hanou Maciuchovou a panem Hrušínským byla krásná, náročné natáčení, ale my jsme si to vždycky dokázali zpříjemnit a udělat tak, aby nás to bavilo a naplňovalo.

Návrat Lenky Hejlové, byť pouze krátkodobý, diváci vítají, i když by asi více ocenili příchod jejího manžela Jarouška.

Ano, těším se. Snad tam bude i Jarda a bude to veselá návštěva, a ne zase nějaká tragédie, těch už je v Ulici až dost.

Na svou roli se herečka naladila okamžitě

Lenka se mi vrátila hned, ale to je možná proto, že jsem točila s Terezou. Možná kdyby tady byli jiní lidi, které třeba neznám, bylo by to jiné. Ale to je právě zajímavé, že člověk na to nasedne jako na nějaké kolo a hned to jede. Lenka je asi v nějaké podstatě pořád Lenkou, jak ji diváci znali i předtím, ale má spoustu životních zkušeností samozřejmě, odluku, žije v jiném prostředí a řeší rodinu, děti a vztah. To člověka vždycky někam posune.

Rodina se stala prioritou také pro samotnou herečku. Doma má manžela, hereckého kolegu Jana Teplého, a s ním dvě dcerky, Evelínu a Emílii, které jsou pro ni vším.

S dětmi se člověk naučí trochu víc si rozdělit priority a zjistit, co je fakt důležité. Když člověk nemá děti, na prvním místě je práce a řeší hlavně sám sebe, ale jakmile se narodí děti, tak to všechno prostě někam odejde. Ale pak děti vyrostou a člověk se zase musí vrátit k sobě, takže jsou to takové proměny. Za tu dobu, co jsem tady nebyla, no, těch proměn je dost.

Rodina mě velmi naplňuje a mít děti, to bylo úžasné, skvělé rozhodnutí. Ale taky pořád pracuju, holkám je čtrnáct a jedenáct, takže dneska už jsou samostatné, ale když byly malinké, tak jsem se jim hodně věnovala. Jsou parťačky, mají přijímačky na gymply a tak, takže teď makají, mají spoustu kroužků a zájmů. Mají kamarádský vztah naštěstí, ale možná to ještě přijde, taková ta puberta. Nevím, co mě čeká, ale zatím je to fajn.