Tvář filmu, která okouzlila generace. Sláva ale netrvala věčně

Objevena pro divadlo Voskovcem a Werichem

Jana Lašková byla dítětem štěstěny už od svého narození v roce 1914. Její rodiče Nina a Hanuš byli operní pěvci a dceru od dětství vedli k umění. Jana se sice chtěla stát učitelkou, ale nakonec vyhověla rodičům a šla studovat na konzervatoř. Na škole nevydržela a už po dvou letech odešla na divadelní stáž do olomouckého divadla.

Právě tam si jí všimli pánové Jiří Voskovec a Jan Werich. Její zpěv je zaujal natolik, že si ji vybrali do obsazení ve hře Golem v roce 1930. Hrála umělou dívku Sirael. Kromě role jí také nabídli umělecké jméno, které by ji lépe reprezentovalo. Příjmení Vítová bylo inspirováno jménem jejích přítele, básníka Vítězslava Nezvala, kterému říkali Vítek či Vít.

Mladá herečka získávala zkušenosti i v Divadle Vlasty Buriana a ve Švandově divadle.

Svět filmu

Do světa filmu vpadla ve velkém stylu. V roce 1932 natočila čtyři filmy (Děvčátko, neříkej ne!, Načeradec, král kibiců, Peníze nebo život a Právo na hřích). V dalších letech byla často obsazovaná do rolí ufňukaných dcerušek, které potká štěstí (Matka Kráčmerka, Sextánka, Hřích mládí, Jarčin profesor).

Její půvab nešlo přehlédnout, a tak časem začala dostávat i zajímavější nabídky. Jako Věra Hronová se objevila v Domě na předměstí v režii Miroslava Cikána. Burian a Lamač z ní udělali sekretářku Josefínku ve filmu Nezlobte dědečka. Martin Frič ji obsadil do role Hanky Junové v dramatu Lidé na kře. Otakar Vávra si ji vybral pro roli Alžběty v komedii Cech panen kutnohorských. Za její životní roli je považována barová zpěvačka Marta Dekasová v Čapkově dramatu Noční motýl (1941). Diváci si ji oblíbili coby švadlenku Helenku v komedii Martina Friče Valentin Dobrotivý (1942).

Po válce její popularita slábla

Také Hana Vítová byla po válce označena za kolaborantku, ale na rozdíl od řady svých kolegyň se uměla obhájit. K dobru jí bylo přičteno, že se na konci války starala o dceru hereckého kolegy Oldřicha Nového, když byli její rodiče odvezeni do koncentráku. Jenže v kariéře jí aktivní život během okupace stejně poznamenal a moc příležitostí nedostávala.

Z poválečných rolí se objevila například v roce 1949 jako krásná Elén ve Fričově slavné parodii Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář. Naposled se objevila v německém filmu Dům na Kaprově ulici (1965), který se odehrával v Praze. Potom už si vydělávala na živobytí pouze v kabaretech a na zájezdních estrádách po boku hudebníka L. A. Dvorského. Přivydělávala si překlady z angličtiny a ruštiny.

Ve stáří zůstala sama. Její jediná dcera ve svých osmácti letech vyskočila z okna kvůli nešťastné lásce. Dvě manželství se jí nevydařila a na slavné roky vzpomínala doma, opuštěná, ve společnosti alkoholu. K tomu se ještě přidaly komplikace z vážné dopravní nehody.

Hana Vítová zemřela v osamění v třiasedmdesáti letech v roce 1987. Pohřbená je na Olšanských hřbitovech.