Společnost nám přichází v letním čase dělat Bouvard a Pécuchet

Podle stejného románu vznikla i divadelní hra. Samozřejmě i Francouzi známý příběh svého klasika zfilmovali, třeba v roce 1989 vznikla komedie Bouvard et Pécuchet. U nás se roky mluvilo o tom, že by se mohl natočit seriál v novém kabátě, ale laťka byla v tomto případě nasazena tak vysoko, že všechno, co by se natočilo, by byla jen více či méně povedená napodobenina. A asi málokterý opravdu slavný herec by šel s kůži na trh a chtěl překonat Jiřího Sováka nebo Miroslava Horníčka.

Román Flauberta, ve kterém popisuje humorné soužití dvou vysloužilých písařů, kteří se seznámí na lavičce bulváru v Paříži, zůstal nedokončený. V té době se psala velice obsáhlá díla a sám autor už byl z psaní hodně otrávený. Trávil měsíce v knihovně a nastudoval kvůli věrohodnosti postav na 1500 svazků a v jeho korespondenci v dopise uvedl, že jeho svazek poznámek má 8 palců. Materiálu tedy musel nasbírat opravdu hodně.

Uplynulo víc než století a lidé jsou stále ochotní příběh ze starých časů sledovat. Bouvard (Sovák) a Pécuchet (Horníček) si padli do noty. Oba už byli zhnusení ze své práce. Táž pera, škrabátka, hladítka a kolegové, které měli za omezené suchary. Nudná práce je ponižovala a chtěli dělat něco, co by je bavilo a u čeho by mohli přemýšlet a bádat.

Na lavičce tak začali kout pikle a plánovat si, jak společně stráví roky na zaslouženém odpočinku. Oba byli doslova nadšení z plánu koupit venkovské sídlo a ponořit se do vědeckého bádání.

Přestože Flaubert rozhodně nepsal charakter svých postav tak, aby se čtenářům zalíbily, ve výsledku to tak v seriálu bylo. Jeho knižní postavy byly stvořené jako výsměch maloměšťáctví. Vědecký výzkum byl spíše pseudovědeckým rozjímáním, kdy jediným cílem bylo prosazení vlastního ega. Flaubert se prostřednictvím svých románových postav velice rád vysmívá tehdejšímu vědeckému bádání, novým objevům i skutečnostem, které byly uvedeny v encyklopediích.

Možná by se nám ani jeho postavy viděné tak, jak je stvořil, nelíbily. Flaubert dokonce ani nenaplánoval pro své hrdiny stáří zalité sluncem. Románový Pécuchet se nakazí syfilidou a autor klade důraz na to, že lidstvo ještě stále nic nevybádalo a je před ním ještě dlouhá cesta. Jak by se asi spisovatel tvářil na dnešní dobu? Možná by byl stejně kritický jako v roce 1880.

Některé jeho myšlenky jsou však určitě aktuální i dnes a stojí za zamyšlení

Blud, třeba sto tisíc let starý, nestává se pravdou tím, že je starý!

Dav jde vždy vyšlapanou cestou. A naopak, jen hrstka lidí stojí v čele pokroku.

Věda je založena na poznatcích, které získala z jednoho kousku vesmíru. Možná, že to neodpovídá celému vesmíru, který neznáme, který je mnohem větší a který nemůžeme prozkoumat...

Lid je spokojen s každým tyranem, jen nechá-li mu rypák v korytě.

Zvířata mají také svá práva, neboť mají duši jako my, ovšem máme-li my vůbec nějakou!

Všichni dějepisci pracovali se zřetelem k zvláštnímu zájmu, k náboženství, národu, straně, systému, nebo aby kárali krále, radili lidu, poskytli příklady mravnosti.

K vidění od 4. 7. na ČT ART večer.