Rodinná večeře, umýt nádobí, uložit malé děti a konečně se usadit k oblíbenému seriálu

Doba, která je s oblibou označovaná jako „normalizační“, spustila v československé televizní tvorbě seriálové projekty, na kterých byli lidé až lehce závislí. Kdo nevěděl, jak dopadla operace slavného hokejisty, kdo nastoupil na místo primáře, jak dopadla hádka nejoblíbenější prodavačky s dcerou nebo jestli Honza chytil agenta Bláhu, byl kulturním nevzdělancem.

Nabídka zábavy byla dost omezená, velká část národa chodila do práce ráno na šestou hodinu a cestovala autobusem, takže na nějaké ponocování a kulturní vyžití mimo domov nebyly nejlepší podmínky. Televizní zábava byla skromná a domácí seriály patřily k tomu nejlepšímu, co dva programy Československé televize nabízely. Většině lidí to stačilo.

Po uvolněné atmosféře šedesátých let se v polovině sedmdesátých let změnila i televizní tvorba a tematický plán ČST byl každoročně schvalován Ústředním výborem KSČ. V domácí tvorbě bylo hlavním úkolem nenásilně na obrazovky dostat život lidí v socialistické společnosti. Pěkně zidealizovaný, ale tak, aby byl věrohodný, zábavný, poutavý, poučný a s pěknou dávkou emocí.

Seriály byly ideálním nástrojem, jak lidem ukázat, co je správné a co ne. Děj byl rozložený do epizod a diváci měli dost času si kladné hrdiny oblíbit a sžít se s jejich životem. Kladní hrdinové byli většinou na první pohled obyčejní lidé a československé seriály se zase tak moc obsahově nelišily od těch zahraničních, které se k divákům dostaly. Až na drobnosti, které se do seriálového děje vloudily. Hezkým příkladem jsou třeba mladí lékaři, kteří byli aktivní v Socialistickém svazu mládeže. V rámci této práce dokázali udělat nezištně něco záslužného. To mělo inspirovat další mladé lidi.

Král mezi scenáristy

Je až neuvěřitelné, jak velký záběr v psaní měl Jaroslav Dietl, nejoblíbenější předrevoluční scenárista. Právě jeho lidovost a věrohodnost z něj udělala tvůrce, který byl pro diváky zárukou kvalitní televizní zábavy.

Jaroslav Dietl dokázal věrohodně napsat scénář ze života úředníků ve státní správě, doktorů z nemocnice, kombajnistů, železničářů nebo výrobců radiátorů či tkalcovských stavů. Na rozdíl od mnoha dalších tvůrců v jeho seriálech propaganda nijak nevyčnívala, a proto se lidé rádi k těmto dílům vrací i dnes. Většinou mají mnohem lepší technické zpracování a logičtější děj, než je většina současné produkce. Všemu kraluje skvělé herecké obsazení s herci, kteří už nejsou mezi námi.

Občas se v době normalizace v seriálech objevila i kritika režimu. S cenzurou to tedy nebylo tak vypjaté, jak se uvádí. Tvůrci dokázali upozornit na nedostatky režimu a objevili se i komunisté, kteří bažili po moci, využívali stranu k osobnímu prospěchu, lenost schovávali za uvědomění, kradli atd.

Sledovanost tehdejších seriálů by jim mohli dnešní tvůrci závidět. Celých 83 % diváků si televizi zapínalo kvůli seriálům, a protože nebyla konkurence, všichni tak sledovali jediný seriál.