Hujer nebyl jen snaživý, byl to „pacient“. Zapláčete, co by dnes psychiatři řekli na legendárního šplhouna z Marečka

Ten, co se hlásí a nosí švestičky z vlastní zahrádky, ale jen pro učitele

Ve večerní škole sedí muži, kteří už něco zažili. Mají za sebou směnu v práci, většinou fyzicky náročnou. Nechtějí být nejlepší, chtějí hlavně přežít další vyučování a mít co nejdříve tu nesmyslnou výuku za sebou. A pak je tu Hujer. Upravený, bdělý, s rukou připravenou vystřelit vzhůru při sebemenší příležitosti. Sotva učitel otevře ústa, Hujer už je připraven odpovídat.

Soudruhu učiteli, já bych to věděl…

Co vlastně Hujera žene kupředu a proč je nám tak povědomý?

Václav Lohniský zahrál Hujera mistrovsky a scenáristé museli vědět přesně, koho vlastně popisují, i když právě v případě Hujera se Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák dušovali, že tento šplhoun byl jen výplodem jejich fantazie i s větou „Dovolil jsem si přinést švestičky ze své zahrádky“.

Hujer není hloupý. Naopak. Je připravený, nastudovaný a často má pravdu. Problém je, že svou hodnotu měří výhradně reakcí autority. Potřebuje slyšet pochvalu, potvrzení, kývnutí. Musí se za každou cenu zviditelnit, protože mlčet by znamenalo riskovat, že si ho nikdo nevšimne.

Psycholog by možná řekl, že jde o kombinaci nízkého sebevědomí, silné potřeby uznání a závislosti na autoritě. Hujer zkrátka věří, že když bude „ten vzorný“, svět se k němu zachová laskavě a on samotný to někam dotáhne (v tomto případě je jeho snem mistrovské místo v práci a židle v ultra moderní buňce).  A tak se hlásí. Pořád. Ostatním je pro smích, ale odměnou je mu pochvala, že odpověděl správně či je snaživý.

Podlézání jako životní strategie

Jedním z nejsilnějších rysů Hujera je jeho ochota zavděčit se za každou cenu. Někdy až komicky doslova.

Já bych to klidně přinesl…

Já bych se toho ujal, zřídím si na to samostatný sešit!

Já jsem si to doma ještě jednou prošel…

A mohl bych také případně…

V jeho světě neexistuje „nechci“. Existuje jen „ano, soudruhu učiteli“. Podlézání u něj není vypočítavost, ale naučený způsob přežití. Když se zavděčí, má klid. Aspoň na chvíli. Jen občas to nefunguje, když třeba naletí vtipálkům z první lavice a popudí si proti sobě třídního učitele, aniž by chápal proč.

Proč nás Hojer rozesmívá

Hujer je vtipný, protože jeho snaživost je až okatě nepřiměřená situaci. Ve večerní škole nejde o Nobelovu cenu, ale on se chová, jako by šlo o život. Divák se směje, ale zároveň si možná vzpomene na spolužáka, který vždy všechno věděl nebo na kolegu, který „jde příkladem“ až příliš.

Hujer je dodnes aktuální. Není to karikatura blázna, ale přehnaný obraz velmi lidského strachu, že bez výkonu nejsme dost dobří. Že bez pochvaly si nikdo nevšiml naší snahy o co nejlepší výkon.

V dnešní době tabulek, hodnocení, výkonů a tvrdé konkurence v pracovním prostředí, by Hujer pravděpodobně exceloval. Nebyl by sice nejtalentovanější a nejšikovnější, ale jak o něm řekl jeho třídní profesor, tou snaživostí to dokáže!

Hujer sice nepodává pero ani tabulky, ale každému je jasné, že nemůže u ničeho chybět, něco nevědět a nehlásit se vždy jako první.