Princeznu hrála už dvakrát. Krásou i talentem se vyrovná Libušce Šafránkové

Než se ale dostala před kameru a na prkna Národního divadla, vedla její cesta přes Uherské Hradiště, dramaťák, náhody, odvahu a jednu osudovou nabídku, která jí obrátila život naruby.

Od Vlčnova na jeviště aneb když dramaťák změní osud

Eva Josefíková se narodila v roce 1990 a pochází z jihovýchodní Moravy. Tedy kraje krojů, folkloru a silných příběhů. A právě příběhy ji začaly provázet velmi brzy. Už od roku 1999 se jako žákyně literárně-dramatického oboru ZUŠ v Uherském Hradišti věnovala divadlu pod vedením Hany a Stanislava Nemravových. Ti pro ni nebyli jen pedagogové, ale průvodci světem divadla, kteří ji naučili nejen techniku, ale i pokoru a radost ze hry.

Na zušce byla také součástí divadelního souboru Dohráli jsme a brzy bylo jasné, že dramaťák není jen kroužek, ale směr. Soutěže, festivaly, představení. Eva byla všude, kde se něco hrálo. A protože byla komunikativní extrovert, jeviště jí bylo přirozeným prostředím. Přesto tehdy ještě netušila, že ji čeká profesionální herecká dráha.

Gymnázium, maturita a telefonát, který všechno změnil

Po gymnáziu v Uherském Hradišti přišlo rozhodování, co dál. Eva si vybrala činoherní herectví na DAMU. Spíš jako osobní výzvu než jasný plán. Rodiče sice nadšení nesdíleli úplně bez výhrad, ale dali jí volnost. A pak přišlo překvapení. Přijímací zkoušky udělala hned napoprvé.

Tím ale příběh nekončí, spíš naopak. V přijímací komisi seděla i dramaturgyně Národního divadla Darja Ulrychová. Dva dny po zkouškách zazvonil Evě telefon. Nabídka? Hostování v Národním divadle v roli Barunky v Babičce. V té době byla Eva ještě maturantka a ležela doma nemocná v posteli. Pohádkový začátek? Spíš filmový scénář. Po váhání, poradách a přemýšlení se rozhodla nabídku přijmout. A tím se rozjel kolotoč, který ji zavedl přímo do světa profesionálního divadla.

DAMU, Národní divadlo a pevné místo na scéně

Studium na DAMU Evě otevřelo další dveře. Postupně začala hostovat ve Stavovském divadle, kde ztvárnila Ninu Zarečnou v Čechovově Rackovi v režii Michala Dočekala. V Národním divadle se objevila v inscenaci Enron, opět pod Dočekalovým vedením. Diváci ji mohli vidět i v divadle Disk v absolventském představení PUNK ROCK jako Lilly Cahillovou.

Vedle toho se zapojovala do scénických čtení, dabingu i rozhlasových pohádek. Od roku 2011 je členkou divadelní společnosti Tygr v tísni a objevila se i v krátkém filmu či na uměleckých projektech, například při udílení cen Magnesia Litera. V roce 2022 si vzala za manžela Matěje Podzemka.

Princezna, kterou málem snědl drak

A teď k tomu, na co se čekalo, k princeznám. Eva Josefíková se do srdcí diváků zapsala především díky pohádkám. V roce 2011 si zahrála princeznu v pohádce Čertova nevěsta od režiséra Zdeňka Trošky. Film vznikl na motivy Boženy Němcové a Eva se tu ocitla po boku hereckých legend. Její princezna byla křehká, ale ne hloupá, jemná, ale s vnitřní silou. A ano, hrozilo, že ji sežere drak.

O několik let později se k pohádkovému žánru vrátila ve filmu Korunní princ (2015). A světe div se, drak byl opět ve hře. Zdá se, že Eva má na role princezen v ohrožení talent i štěstí. Přesto nikdy nepůsobila jako klasická „cukrová“ pohádková bytost. Její princezny jsou lidské, uvěřitelné a blízké, možná právě proto fungují.

Princezna bez korunky v civilu

Mimo kamery a jeviště je Eva Josefíková úplně normální holka. Má ráda hudbu, zpěv, přátele a obyčejné radosti. Texty se prý občas učí na poslední chvíli, což sama přiznává s humorem. Bere herectví jako zodpovědnost, ale neztrácí lehkost a nadhled.

A možná právě proto jí role princezen tak sluší. Ne proto, že by žila v pohádce, ale proto, že do ní dokáže přinést kus reality, lidskosti a úsměvu. Eva Josefíková je důkazem, že i princezna může stát pevně nohama na zemi a přesto zářit.