Příběh krásnější než film. Pouto mezi Nšo-či a Old Shatterhandem neskončilo ani po hercově smrti

Když se zrodila legenda, nikdo netušil, co přijde potom

Existují filmy, které po několika letech zapadnou. A pak jsou tu takové, které se stanou součástí několika generací. Přesně to se stalo mayovkám s Vinnetouem. Pro miliony diváků představovaly romantickou představu o přátelství, cti a odvaze. Pro děti byly vstupenkou do světa dobrodružství, pro dospělé zase útěkem do časů, kdy dobro a zlo měly jasné obrysy.

Fanoušci si po desetiletí připomínali především nezlomné pouto mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem. Jen málokdo ale přemýšlel nad tím, jaké vztahy panovaly mezi samotnými herci. Byla to jen profesionální spolupráce? Nebo mezi nimi vzniklo něco hlubšího?

Odpověď začala vyplouvat na povrch až mnoho let po skončení natáčení. A překvapila i ty nejvěrnější obdivovatele.

Přátelství, které nevznikalo jen před kamerou

Filmy se natáčely v nádherných kulisách tehdejší Jugoslávie. Štáb trávil společně týdny a měsíce daleko od domova. V takových podmínkách se často vytvářejí vztahy, které bývají pevnější než běžná pracovní přátelství.

Mnozí herci později vzpomínali, že natáčení připomínalo spíše život jedné velké rodiny. Sdíleli spolu úspěchy i nepříjemnosti, společně cestovali, trávili volný čas a poznávali se mnohem lépe, než bývá na filmových produkcích zvykem.

Právě proto není náhodou, že vzpomínky na toto období bývají i po více než šedesáti letech plné emocí. Některá přátelství totiž nezmizela ani ve chvíli, kdy se každý vydal vlastní životní cestou.

Muž, kterého si všichni zamilovali

Až po letech začali kolegové otevřeně vyprávět o člověku, který na ně udělal možná největší dojem. Nebyl to přitom představitel Vinnetoua Pierre Brice, ale jeho filmový pokrevní bratr Lex Barker.

Herečka Marie Versini, nezapomenutelná Nšo-či, o něm mluvila s obdivem ještě dlouho po jeho smrti. Připomínala, že v době natáčení už byl velkou hvězdou. Přesto se nikdy nechoval povýšeně. Naopak. Když měl některý z kolegů důležitou scénu, snažil se mu pomoci zazářit. Nepotřeboval být středem pozornosti za každou cenu.

Podle Versini byl jedním z největších gentlemanů, jaké kdy poznala. Ve světě filmu, kde bývá rivalita běžnou součástí života, šlo o mimořádně vzácnou vlastnost. Právě proto na něj tolik lidí vzpomínalo nejen jako na slavného herce, ale především jako na výjimečného člověka.

Přátelství, které přežilo celé generace

Nejdojemnější kapitola tohoto příběhu se ale začala psát mnohem později. Dávno poté, co se kamery zastavily a většina hvězd mayovek odešla do hereckého důchodu. Marie Versini zůstala po desetiletí v kontaktu s rodinou Lexe Barkera. Přátelství, které vzniklo během natáčení, totiž neskončilo jeho smrtí. Pokračovalo dál prostřednictvím jeho syna Christophera.

Když Marie Versini zemřela, právě Christopher Barker patřil mezi ty, kteří veřejně vyjádřili hluboký zármutek. Ve svém vyjádření připomněl, že doufal, že společně oslaví šedesáté výročí prvního filmu o Vinnetouovi. Osud tomu už bohužel nepřál.

Jeho slova ukázala něco, co si fanoušci často neuvědomují. Zatímco pro diváky jsou mayovky především krásnou vzpomínkou na dětství, pro jejich představitele znamenaly celý kus života. A vztahy, které tehdy vznikly, byly skutečné.

Příběh, který je možná krásnější než samotný film

Filmy o Vinnetouovi byly plné romantiky, přátelství a věrnosti. Když dnes člověk poslouchá vzpomínky jejich herců, zjišťuje, že podobné hodnoty neexistovaly jen ve scénáři.

Marie Versini nikdy nezapomněla na kolegy, se kterými sdílela nejslavnější období své kariéry. A oni nezapomněli na ni. Přes vzdálenost, plynoucí čas i smutné odchody si dokázali uchovat vzájemnou úctu a náklonnost. Proto mají filmy o Vinnetouovi stále tak zvláštní kouzlo. Nevyprávějí totiž jen o přátelství. V jejich zákulisí skutečné přátelství opravdu existovalo. A jak ukazují osudy jejich hvězd, vydrželo mnohem déle než jakýkoli filmový happy end.