Komedie Copak je to za vojáka udělala z Langmajera hrdinu. Podpis pod peticí Charty 77 Několik vět však veřejně odvolal

Na filmové role měl však štěstí. Film Copak je to za vojáka měl dobré herecké obsazení, ale i známější herce jako Jandáka nebo Rodena zastínil svobodník Kouba, kterého dvacetiletý Langmajer ztvárnil. Kouba byl výborným průzkumníkem, ale kvůli neustálému běhání za slečnami šel z jednoho průšvihu do druhého. A lidé se bavili.

Přirozenost, s jakou mladý herec roli ztvárnil, nebyla náhodná. Byl v mnohém své postavě podobný, na konzervatoři se udržel jen zázrakem a myslel si, že mu všechno projde. A většinou i prošlo.

Když přišel o ubytování, spával po známých a někdy byl i bezdomovcem. Když k němu do třídy propadl Michal Suchánek, našel rovnocenného partnera a místo školy trávili čas spíše po hospodách a mejdanech. Když už bylo ve škole zle, vždy se našla nějaká dobrá duše, která v něm viděla talent a přimluvila se za něj.

Roli Kouby dostal, aniž by se musel snažit. Přišel na pozvání do kavárny, kde seděl režisér Tuček a hned si ho vybral. Ve filmu dostali příležitost i další mladí herci, například Daniel Landa nebo Tomáš Valík.

Film měl velice štědrý rozpočet, protože měl zábavnou formou propagovat československou armádu a ukázat její lidskou tvář. Na natáčení bylo několik vojenských poradců, kteří měli na vše dohlížet. Dohled armády měl další výhody a filmaři měli například téměř neomezený přístup k vojenské technice. O tom se dnešním filmařům může jen zdát.

Langmajer za měsíc natáčení dostal 7500 Kč, ale jak se ukázalo, k honoráři měl další benefity. Poprvé poznal opravdovou popularitu, kdy ho lidé poznávali na ulici. V hospodách dostával pití zadarmo a všichni ho měli rádi.

Skutečné vojenské služby se bál. Když dva roky po natáčení vešel do kasáren, do zpěvu mu nebylo. O to větší překvapení ho čekalo, když zjistil, že vojín Kouba je stále hvězdou, a on se tak může přiživit na jeho popularitě. Obávaná vojna tak byla spíše dovolenou. Až na jednu nemilou událost.

Pár měsíců před revolucí na jaře 1989 podepsal petici Několik vět, která vznikla z iniciativy Charty 77 a vyjadřovala se kriticky vůči režimu. V červnu se oženil a hned poté nastoupil na povinnou vojenskou službu. Jeho podpis však nezůstal bez povšimnutí a byl na něj vyvíjen tlak, aby podpis veřejně odvolal. A on to udělal. Nechtěl si komplikovat život a bál se, že by byl odvelený do těch nejzapadlejších kasáren v zemi a tam by možná nebyl za hvězdu.

Určitě za zmínku stojí, že v podobné situaci byl i Ivan Trojan, který ovšem prokázal více odvahy a svůj podpis neodvolal.