Hrál tak přesvědčivé podvodníky, že ho bytná nechtěla pustit domů. Ve skutečnosti měl úplně jinou profesi

Svatoušek, kterému by člověk nesvěřil ani korunu

Stačil nenápadný úsměv, měkký hlas a výraz člověka, který by přece nikdy nikomu neublížil. Jenže právě takové postavy bývaly v jeho podání nejpodezřelejší. Dokázal zahrát podvodníčka, který se tváří jako slušný občan, i drobného zlodějíčka, jenž by svou nevinností obměkčil snad každého. Jeho herecký rejstřík měl jednu zvláštnost: čím méně nebezpečně jeho postava působila, tím větší důvod měl divák zpozornět.

Milovníci českých detektivek si ho mohou vybavit jako Felixe Pacínka z filmu Nahá pastýřka. Tenhle obstaravatel pohřbů a odcizených starožitností patří k postavám, které si člověk zapamatuje, přestože nepatří mezi hlavní hrdiny. Podobně výraznou stopu zanechal také v kriminálce Rakev ve snu viděti… Jeho postavy měly zvláštní kouzlo: dokázaly vzbudit podezření, ale zároveň pobavit svou přehnanou zdvořilostí a hranou naivitou.

Právě takový byl jeho herecký rukopis. Uměl přesvědčivě zahrát člověka, který se tváří, že o ničem neví, nic neviděl a s ničím nemá nic společného. V jeho projevu se skrývalo cosi úlisného, ale současně komického. Nebylo proto divu, že si ho filmaři zvali do rolí, v nichž se slušnost měnila v dokonale zahranou masku.

Když filmová postava vystoupí z plátna

O tom, jak přesvědčivý dokázal být, svědčí historka z natáčení Nahé pastýřky. Když se měl ubytovat u jedné z místních bytných, čekalo ho nepříjemné překvapení. Paní domu si totiž přála někoho úplně jiného. Představovala si, že jí přidělí některého z oblíbených herců, například Karla Högera. Místo nich však před ní stál Bohumil Šmída, kterého měla podvědomě spojeného s tvářemi podvodníků a zlodějů.

Její rozčarování bylo tak velké, že se neudržela.

Jéžišmarjá, já jsem říkala, aby mi sem dali pana Högera nebo pana Růžka. Je to takovej krásnej sváteční pokoj, všechno čistě povlečený, a voni mi pošlou vás!

postěžovala si. Filmový padouch zkrátka nebyl hostem, kterého by si do svého pečlivě připraveného pokoje vysnila.

K herectví se dostal náhodou

Bohumil Šmída se narodil 16. ledna 1914 v pražských Nuslích do rodiny obchodníka s textilem. Vystudoval klasické gymnázium a už během studentských let se poprvé objevil před filmovou kamerou. V roce 1932 si zahrál jednoho ze studentů ve snímku Před maturitou, který natočil Vladislav Vančura. Následovaly další filmové příležitosti, většinou v titulech, které dnes znají už jen skuteční milovníci prvorepublikové kinematografie.

Jeho původní životní dráha však vedla jinam. Po maturitě začal studovat práva na Univerzitě Karlově a čtyři roky se připravoval na budoucí právnickou profesi. Jenže v roce 1939 nacisté uzavřeli české vysoké školy a Šmída musel studium opustit krátce před jeho dokončením. Potřeboval zaměstnání, a tak se shodou okolností dostal k filmovému provozu.

Nezačínal jako herec, nýbrž v kanceláři. Pracoval jako fakturant v české půjčovně americké produkční společnosti Radiofilm a později jako produkční pokladník u společností Slavia-film a Pragfilm. Právě tehdy se začala psát jeho skutečná profesní dráha. Zatímco diváci ho později poznali jako podezřelého obchodníčka či drobného zločince, lidé z filmového zákulisí v něm viděli především mimořádně schopného organizátora.

Bez něj by se film mohl zastavit

Produkční práce je pro diváka téměř neviditelná. V závěrečných titulcích se objeví jméno člověka, který se postaral o výrobu, ale málokdo si dokáže představit, co všechno se za tím skrývá. Zajistit natáčení znamená sladit herce, techniky, dopravu, ubytování, stravování, rekvizity i technické vybavení. Každý musí být ve správnou chvíli na správném místě a sebemenší zdržení může rozhodit celý plán.

Bohumil Šmída se v této profesi vypracoval mezi nejvýraznější osobnosti. Postupně zastával různé funkce ve Filmovém studiu Barrandov, v roce 1947 se stal vedoucím výroby a později stanul v čele tvůrčí skupiny. Několik let působil dokonce jako ředitel Barrandova a pracoval také pro Krátký film. Jeho zkušenosti a organizační schopnosti z něj udělaly člověka, na kterého se režiséři mohli spolehnout.

Produkce je práce, kterou se buď naučíte za čtrnáct dní, nebo nikdy!

říkával. Věta, která možná zní jako nadsázka, vystihuje podstatu oboru. Nestačí umět sestavit rozpočet nebo napsat harmonogram. Člověk musí předvídat problémy, hledat řešení a udržet pohromadě desítky profesí, jejichž práce se musí v jediném okamžiku propojit.

Pomáhal vychovávat další generace filmařů

Své znalosti si nenechával jen pro sebe. Od roku 1955 vedl na FAMU katedru filmové a televizní produkce, psal odborné publikace a učebnice a jako pedagogický poradce dohlížel na vznik studentských filmů. Jeho zkušenosti tak ovlivňovaly nejen konkrétní natáčení, ale i lidi, kteří později sami vstupovali do československé kinematografie.

Přestože měl k filmu blízko už od mládí, herectví nikdy nestavěl na první místo. Nabídky odmítal, pokud mu do pracovního programu nezapadaly. Když mu například začínající režisér Zbyněk Brynych nabídl v roce 1958 roli ve filmu Žižkovská romance, Šmída ji nepřijal. V témže období se však objevil v dramatu Cesta zpátky a následně ztvárnil soukromého zemědělce Malce ve filmu Velká samota podle knihy Ivana Kříže.

V roce 1958 se navíc pustil do další tvůrčí oblasti a napsal texty k písním pro válečné drama Černý prapor režiséra Vladimíra Čecha. Jeho umělecký záběr tedy nebyl tak úzký, jak by se mohlo zdát podle filmových rolí. Především ale zůstával člověkem, který rozuměl tomu, jak film vzniká jako celek.

Podporoval i slavné filmy československé nové vlny

Šmídovo působení na Barrandově se odehrávalo v politicky složité době a jeho manažerské funkce měly i dobové politické souvislosti. Zároveň se však jako producent podílel na vzniku významných děl československé kinematografie. V rámci tvůrčích skupin pomáhal připravovat také filmy, které dnes patří k nejvýraznějším titulům domácí filmové historie.

Mezi ně patří například Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela z roku 1966 a Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného z roku 1968. Právě tyto snímky ukazují, jak široký byl jeho záběr. Na jedné straně nenápadný filmový manažer, který zajišťoval hladký průběh výroby, na druhé straně herec schopný během několika scén vytvořit postavu, na niž se nezapomíná.

Své zkušenosti později shrnul v knize Jeden život s filmem, která vyšla v roce 1980. Vzpomínal v ní nejen na práci v kinematografii, ale i na postavy, které během let ztvárnil. Když popisoval přípravu na Felixe Pacínka, prozradil, že si ho dlouho nosil v hlavě a představoval si, jak se pohybuje pražskými ulicemi, jezdí tramvají nebo sedí na fotbalovém stadionu. Typickou řeč postavy si potichu zkoušel ještě předtím, než se postavil před kameru.

Naposledy se před ní objevil v roce 1989 ve filmu Cesta na Jihozápad, rodinném westernu podle Jacka Londona. Krátce po natáčení, 6. března 1989, zemřel. Zůstaly po něm filmy, odborné publikace i vzpomínky na muže, který dokázal zvládat dvě velmi odlišné role.