Detektivky milujeme už od šedesátých let a proslavily celou řadu herců

Klasickým zástupcem z těchto filmů je například detektivka Vladimíra Čecha 105 % alibi z roku 1959 (k vidění na Voyo), natočená podle scénáře Karla Copa. Vladimírovi Čechovi se v tomto žánru zalíbilo a v dalších dílech se hodně zaměřil na vykreslení postav. Udal tím další směr pro natáčení filmů tohoto žánru. Určitě se fanouškům detektivek vybaví další Čechovy filmy, a to Kde alibi nestačí (1961, vyšlo na DVD) a Alibi na vodě (1965, k vidění na Voyo) s oblíbenými herci Josefem Bekem v roli nadporučíka Líbala a s Karlem Högerem jako kapitánem Tůmou.

Úspěch těchto filmů přesvědčil zestátněný film, že právě detektivní žánr je cesta, která přinese divácký a finanční úspěch. Do této doby byla detektivka součástí žánru dobrodružných filmů, ale právě oblíbenost a možnost prodávat takové filmy i do zahraničí se zasloužila o vznik samostatného žánru.

Detektivky se začaly točit bez omezení, a to často i na úkor kvality. Ty zajímavé projekty si však brzy vyšlapaly k divákům jasnou cestu. Po Čechově „trilogii Alibi“ se prosadil Petr Schulhoff. Před kamerou se v jeho režii objevil málomluvný, ale zkušený major Kalaš v podání Rudolfa Hrušínského a Radoslav Brzobohatý jako nadporučík Varga. V roce 1963 Schulhoff debutoval s filmem Strach (na Voyo) podle románu Eduarda Fikera Kilometr devatenáct. Následovaly další filmy Vrah skrývá tvář (1966, k vidění na Voyo) a Po stopách krve (1969, na Voyo), které už režisér natočil podle vlastních scénářů. Major Kalaš ožil ještě v roce 1970 ve filmu Na kolejích čeká vrah (na Voyo a prima+) a o devět let později ve snímku Diagnóza smrti (Voyo).

Všechny jeho detektivní příběhy měly společné rysy: velice podrobně vylíčily prostředí, ukázaly divákům moderní kriminalistické postupy a snažily se také alespoň částečně odkrýt psychologickou charakteristiku vraha. Všechny filmy natočil velice reálně, což jim dodalo určitě na atraktivnosti.

Filmy z tehdejší doby zpracovávaly skutečné události, takže dnešní kriminální seriály, které vychází ze skutečných kauz, jen navázaly na tento styl natáčení. Filmy ze šedesátých let se nevyhýbaly sexuálním zločinům, dokonce ani pornografii ne. Upozorňovaly na jejich společenské nebezpečí.

Diváky bavilo postupné odhalování stop, což bylo převzato z anglosaských detektivek. Zajímavé byly také filmy Znamení raka (1966, k vidění na Voyo), Hra bez pravidel (1967, vyšlo na DVD) a Dům ztracených duší (1967).

Všechny filmy měly také další společný rys. Tam, kde se tvůrci nebáli reálně vykreslit zločince, byl divák na konci filmu ujištěný, že díky schopným vyšetřovatelům a moderním kriminalistickým postupům nikomu páchání zločinů neprojde. To už samozřejmě může být vztaženo na politickou ideu dokonalého socialismu, ale nejspíš by se dalo jednoduše připustit, že lidé měli a mají rádi filmy, kde je jednoduše zločin po zásluze potrestán.

Určitě se i dnes, kdy je nabídka dostupných televizních stanic trochu nudná, se vyplatí najít si tyto starší filmy a připomenout si někdy i trochu zaprášené filmové skvosty.

Typ redakce: Páté oddělení nebo Hra bez pravidel od Jindřicha Poláka, Černá sobota od Miroslava Hubáčka, Nahá pastýřka Jaroslava Macha a také tři poklady podle námětu Josefa Škvoreckého, Zločin v šantánu, povídkový film Zločin v dívčí škole (28.9. na ČT1), nebo poněkud humorně laděný snímek Šest černých dívek aneb Proč zmizel zajíc? V posledních dvou filmech vystupuje poručík Borůvka v podání oblíbeného Lubomíra Lipského.