Herec Josef Bek budí vášně i 30 let po smrti. Půlka národa ho dodnes miluje a druhá nenávidí

Všichni věděli a přehlíželi, že je sukničkář

Šarmantní chlap jako hora se zvučným a příjemným hlasem se narodil coby neduživé děťátko o dva měsíce dříve, než přišel ten správný čas. Navíc se tak stalo těsně před Vánoci, 21. prosince 1918, tedy v době, kdy ještě ani nebyly k dispozici inkubátory a kdy lékařská péče představovala pro jeho rodiče příliš nákladnou a těžko dosažitelnou věc. Vypiplali si ho ale doma, údajně ho nahřívali v troubě, a z milého Pepíčka vyrostl jeden z nejoblíbenějších českých herců, ačkoli jak pro koho.

Možná že některým divákům tak trošku překážela jeho záliba v ženách. Oženil se s krásnou a křehkou baletkou, jež ale byla starší než on a ani po třech neúspěšných pokusech mu nemohla dát dítě. Tato žena s ním vydržela po zbytek života, dokonce jej o pár let přežila, ale celou tu dobu musela moudře přehlížet fakt, že si užíval s jinými krasavicemi, které se na něj doslova lepily. Aby ne, smysl pro humor, atraktivní postava, sebevědomé vystupování a okouzlující bezprostřednost jim zkrátka imponovaly. Na tuto skutečnost zavzpomínal i hercův kolega Ladislav Trojan v rozhovoru pro ahaonline.cz.

Víte, on byl prostě opravdu mužskej a podle toho se taky choval. Vím, že si v Olomouci našel jednu bývalou baletku, o hodně starší, než byl on. A když nastoupil do Městských divadel pražských, tak přišel na to, že mu nestačí. Tolik krásných žen se kolem něho začalo rojit. A chtivých žen. A on si s nimi prostě užíval. Všichni jsme to věděli, nikdo ale neřekl ani slovo nahlas.

Nakonec se stal i tím hajným

Ať už si o tom myslíme cokoliv, nemůžeme popřít ohromné herecké nadání Josefa Beka, přitom to zpočátku vypadalo, že se na tuhle životní dráhu vůbec nevydá. Už v mládí měl o své budoucnosti romantické představy a toužil se stát kdekým, včetně hajného, a myslel si rovněž na dramatický kroužek, ale rodiče mu v cestě do divadla bránili ze strachu, že se tam stane obětí dychtivých hereček.

Josef Bek byl vždycky věřícím mužem a je možné, že i jeho rodiče se báli, aby ho snad krásné dámy nějak nezkazily. Každopádně zamířil na obchodní akademii a pak byl upíchnut ve spořitelně, kde si ho roku 1942 povšimly německé úřady. Aby nemusel být totálně nasazen na práci pro říši, rozhodl se příkazu vyhnout právě tím, že se stane profesionálním hercem. To mu měl umožnit jeho proslulý hlas. V Mladé Boleslavi okouzlil árií z Dalibora a byl doporučen do olomouckého divadla, kde strávil následujících dvanáct let. Právě tam se seznámil s budoucí manželkou.

My ho ale samozřejmě známe z celé řady filmových rolí, především jako vysloužilého vojáka Martina Kabáta z pohádky Hrátky s čertem (1956), Honzu Tomana z hudební komedie Hudba z Marsu (1955) nebo jako hajného z rodinného filmu Ať žijí duchové! (1977).