Film o samotě, lásce i šílenství. Raději zešílet v divočině vás vtáhne a nepustí

Šumava jako jiný vesmír

Film Raději zešílet v divočině režiséra Mira Rema volně vychází ze stejnojmenné knihy Aleše Palána a Jana Šibíka. Už od prvních minut je ale jasné, že nepůjde o klasický dokument.

Místo popisu reality vzniká svébytný filmový svět, kde se prolíná skutečnost s poezií, absurditou i jakousi tichou magií. Šumava tu není jen kulisou ale plnohodnotnou postavou. Divokou, nevyzpytatelnou a zároveň podmanivou.

Dvojčata, která sdílejí všechno – i samotu

Hlavními průvodci jsou dvojčata František a Ondřej Klišíkovi. Dva muži, kteří spolu žijí v těsném, téměř symbiotickém vztahu. Sdílejí každodenní rutiny, myšlenky i prostor, který se postupně mění v uzavřený mikrosvět.

Navenek působí jako zrcadlový obraz. Uvnitř jsou ale naprosto odlišní. Jeden sní o úniku, o jiném životě, o světě za hranicemi jejich reality. Druhý zůstává pevně zakořeněný v tom, co zná. Právě tento vnitřní rozpor se stává motorem celého filmu. Napětí, které roky tiše narůstalo, začíná být téměř hmatatelné.

Film, který si vás získá jinak

Režisér se vědomě vyhýbá tradičnímu dokumentárnímu stylu. Jak sám vysvětluje, klasické vyprávění mu nestačilo na zachycení toho, co na Šumavě prožil. Hledal jazyk, který by unesl jak absurditu, tak poetiku tohoto prostředí.

Proto ve filmu mluví zvířata, obrazy jsou rámovány zrcadly a realita se přirozeně prolíná s fantazií. Výsledkem je zvláštní, téměř snová podívaná, která připomíná pohádku, ale rozhodně ne tu dětskou. Spíš takovou, která klade otázky bez jednoduchých odpovědí.

Od čtyř příběhů ke dvěma osudům

Původní záměr byl širší. Tvůrci projížděli šumavské samoty a hledali několik výrazných osobností. Nakonec měli sledovat čtyři lidi. Každý z nich nabízel jiný přístup k životu mimo civilizaci.

Osud ale rozhodl jinak. Dva z vybraných protagonistů, Mirek Sedláček a Martina Kyselová, během natáčení zemřeli. Film se tak přirozeně soustředil na dvojčata Klišíkova, jejichž vztah se ukázal jako dostatečně silný a komplexní. A právě tahle neplánovaná změna dala filmu jeho konečnou podobu.

Blízkost, která vznikala pomalu

Natáčení nebylo jednoduché. Bratři si zpočátku nedokázali představit, co vlastně znamená být součástí filmu. Když slyšeli, že s nimi chce štáb trávit desítky dní, reagovali spíš nedůvěřivě.

Postupně se ale vztah proměnil. Z opatrného oťukávání se stalo přátelství a důvěra. A právě díky tomu mohl film proniknout tak hluboko do míst, kam by se bez ní nikdy nedostal.

Hudba, která přišla „sama“

Zajímavou roli hraje i hudba. Tvůrci dlouho hledali správný tón, až se opakovaně vraceli k symfonii Má vlast od Bedřicha Smetany. Pokaždé, když ji zkusili spojit s obrazem, výsledek je překvapil. Jako by hudba vznikla přímo pro tento film.

Vedle toho zaznívá i autorská hudba Adama Mateje, která citlivě pracuje se zvuky krajiny. A v samotném závěru se objeví i Vladimír Mišík. Jeho píseň si do filmu vybral sám František. Dnes už zesnulý.

Něžnost i syrovost v jednom

Vědomí, že jeden z protagonistů už není mezi námi, dává filmu něco navíc. Některé scény působí zpětně téměř bolestně, jako záznam něčeho, co už nelze vrátit. Zároveň ale film není jen smutný. Naopak, je plný energie, humoru, absurdních momentů i zvláštní hravosti. Kombinuje něhu s vulgaritou, lásku s agresí, radost s tísní.

Raději zešílet v divočině není snímek, který si pustíte jako kulisu. Nutí zpomalit, dívat se a přemýšlet. Režisér si přeje, aby diváci pochopili, že „divní“ lidé nejsou mimo realitu. Naopak. Často jen vidí věci jinak. Hlouběji. Upřímněji.

Film je ve vysílání 14. dubna na ČT2 ve 20:25.