Slávka Budínová: Smutný osud hofmistryně Ofky, která zemřela opuštěná a v zapomnění

A vyšetřovat se bude pokus o vraždu, kdy stopy míří k spletitým a pokřiveným rodinným vztahům. Kdo chtěl paní Hlachovou zabít? Možná si o to svým chováním i tak trochu říkala. Rudolf Hrušínský bude se svým ryze strohým a přísným přístupem rozplétat vztahy a problémy, které málem zatrpklou Hlachovou stály život.

Hádavá, krutá a zároveň zoufalá a opuštěná Hlachová možná trochu připomíná osud herečky Slávky Budínové, která zůstala ve stáří sice s obrovským majetkem, ale nešťastná a zoufalá.

Ze života Slávky Budínové

Narodila se jako Dobroslava Svatoslava v dubnu 1924 a na přání otce musela jít studovat obchodní akademii. To však nebylo nic pro svéráznou, náladovou a trochu výstřední dívku. S tajnou podporou matky začala chodit na hodiny herectví, a když přišla 2. světová válka a měla být totálně nasazená do Říše, její profesorka herectví jí domluvila místo herecké elévky, aby mohla zůstat doma. Ihned po válce ji však z divadla vyhodili pro nedostatek talentu, a to se opakovalo i v divadle v Pardubicích. Role něžných dívek, které dostávala, hrát neuměla.

Nakonec dostala v Pardubicích ještě jednu šanci a teprve v roli Apatury Clythie v Čapkově hře Ze života hmyzu se herečka našla. Zazářila a role se jen hrnuly. Byla výrazná, zemitá, hrdá a v rolích silných žen, které se mohly poměřovat s mužskými protějšky, vynikala. Vždy ale působila velice žensky a elegantně.

Libovala si v kostýmech, které daly vyniknout její ženskosti, a zároveň dokázala být odvážná, drzá i hrubá. A jak šly roky, stále si udržovala úspěšnou kariéru a byl o ni zájem. I z vedlejších rolí dokázala udělat hereckou operu a můžeme si ji připomenout jako hofmistryni Ofku z Noci na Karlštejně, paní Pavelkovou z komedie Můj brácha má prima bráchu nebo plodnou matku pasáčka krav z komedie Léto s kovbojem.

Žila divadlem a uměním, přestože byla hodně náladová a někdy s ní nebylo snadné pracovat, na druhou stranu, když měla dobré dny, byla zábavná a oblíbená. Jen na pravou lásku natrefila pozdě a až v třiapadesáti letech se provdala v Mongolsku za dlouholetého přítele režiséra Tomana. Točili tam tenkrát koprodukční film Ve znamení Tyrkysové hory (1977), který Ivo Toman režíroval.

Na rodinu už bylo pozdě, ale manželé si našli zálibu ve starožitnostech, zrekonstruovali v Praze historický dům na Malé Straně a s vkusem ho zařídili. Chovali psy a nic jim nechybělo. Tedy až do okamžiku, než Ivo Toman předčasně zemřel.

Slávka nebyla chudá vdova, její dům, starožitnosti a šperky měly velkou cenu, to ji ale nezajímalo. Začala smutek nad ztrátou manžela zapíjet alkoholem a uzavřela se do samoty. Práce ji už netěšila. S životním stylem, který vedla, se dostavily zdravotní problémy, ale herečka odmítala pobyt v nemocnicích, protože by nemohla pít. Nakonec už ani nevycházela z domu a alkohol si objednávala. Měla velký dům, ale žila zavřená v jedné místnosti, kde zemřel její manžel.

Poslední roky už zřejmě nebyla s myslí úplně v kondici, a tak se nechala snadno obelstít starožitníkem, který se vydával za jejího přítele. Ten dvakrát dokonce nahlásil vloupání do jejího domu a krádež šperků a obrazů. Slávka vyprávěla, jak k ní v noci chodí nějaký muž a odnáší obrazy, ale byla už ve stavu, že jí to nikdo nevěřil. Až po její smrti vyplynulo, že starožitnosti odnášel onen starožitník a prodával je. A ještě dokázal starou ženu přesvědčit, aby mu odkázala dům. Přestože se příbuzní o majetek soudili, vše zůstalo tak, jak si Budínová přála.