Recenze: Film, který zničil Pomejeho, dostal dva České lvy. Pohled na Andělskou tvář po 24 letech

Troškův propadák na mě po letech vykoukl na Youtube. Zaujalo mě množství pozitivních komentářů, které film chválí a vyjadřují podiv nad tím, proč byl v době uvedení do kin tak kritizován. Spousta komentujících ho v posledních dvou letech viděla úplně poprvé a jsou jím nadšeni.

„Nikdy jsem nechápala, proč to byl takový propadák. Mně se ten film líbí od první chvíle, kdy jsem ho viděla,“ píše například uživatelka Bětka.

Napadlo mě tedy, co když jsme se tenkrát mýlili? A dala jsem snímku druhou šanci.

Podívaná pro oči i uši

Sám režisér Troška tenkrát o Andělské tváři prohlásil: „Je to film pro všechny, kteří mají rádi romantiku. Krásné tváře, kostýmy, prostředí, hudbu – zkrátka všechno, co má romantický příběh mít.“

Ve vyjmenovaných aspektech se režisér nemýlil. Herci jsou pohlední, prostředí honosné, hudba podmanivá a kostýmy získaly Českého lva, stejně jako kamera, za kterou stál profík Jaroslav Brabec. Pro úplnost, film byl ještě nominován na stejné ocenění za nejlepší hudbu a nejlepší výtvarné řešení. Sošky sice nezískal, ale už jen nominace vypovídá něco o kvalitě.

Troška bohužel ve svém výčtu zapomněl ještě na jednu věc, která by romantickému filmu neměla chybět – totiž sám příběh.

Dialogy se nepovedly a dramaturg přípravu asi prospal

Námět přitom vypadá slibně: mladá žena versus dva bratři typu Kain a Ábel. Ale který je který? Mohla z toho být napínavá romantická detektivka. Místo toho dvě hodiny sledujeme zmatený děj, kterému se nedá porozumět. Herci byli kritizováni pro chabé výkony, ale oni prostě nemají co hrát. Francouzská Angelika je krásná, chytrá, vtipná a odvážná. Charlottě v Andělské tváři (Michaela Kuklová) žádné charakterové vlastnosti scénář nepředepsal. Je nemastná neslaná, bezcílně bloumá zámkem a pasivně čeká, až ji zase někdo ráno poinformuje o dalším mrtvém těle na útesu.

Tím, že se o vraždách dozvídáme jen z dialogů, filmu chybí napětí, které by ho ihned povzneslo o stupeň výš. Dialogy jsou navíc kostrbaté, nepřirozené a místy hraničí s parodií. Není tu základní motivace postav ani dějová logika. Dramaturg coby druhé soudné oko měl scénář vzít, překopat a kompletně přepsat. Ale neudělal to. Možná by to režisér, který je pod scénářem podepsán jako spoluautor, ani nedovolil, avšak to nevíme. Nemůžu soudit.

Kde se stala skutečná křivda

Kritika filmu tedy nekřivdila, z hlediska děje je opravdu hrozný. Přijdou mu na chuť nenároční diváci, kteří se chtějí pokochat krásným historickým prostředím a zaposlouchat se do podmanivé hudby. Je to přehlídka pro oči a uši, nikoli pro mozek.

Jedna křivda se v souvislosti s Andělskou tváří ale přecijen stala. Producent Jiří Pomeje si na gigantický rozpočet 70 milionů korun půjčil peníze všude, kde se dalo. Bezúročnou půjčku ve výši 8 milionů mu poskytl i Státní fond na podporu a rozvoj české kinematografie. Do kin ale nakonec dorazilo necelých 60 tisíc diváků a film dohromady vydělal pouhých 4,6 milionů Kč.

Pomejeho to zruinovalo. Byl vláčen po soudech, špiněn v médiích, rozpadlo se mu manželství s Kuklovou. Konce nebraly ani výhrůžky od soukromých věřitelů.

Při zpětném pohledu mi ale vrtá hlavou otázka, jak je možné, že Státní fond peníze vůbec půjčil? Pomeje neměl čím ručit. Jenom přesvědčením, že Troškův film se „vždycky zaplatí“. To není zrovna záruka, kterou by lidé znalí filmového průmyslu mohli uznat za dostatečnou.

Jiří Pomeje měl špatný komerční úsudek. Ale spolu s ním ho měli i všichni, kdo do projektu investovali. Všem muselo být jasné, že pokud film v kinech neuspěje, o své peníze přijdou a z Pomejeho je nebude jak vyždímat.

Vina se nakonec nespravedlivě svezla jen na producentovu hlavu. Poskytnutí vysoké půjčky bez záruky je přitom nebetyčnou hloupostí, kterou ovšem nikdo nechtěl přiznat. Bylo mnohem jednodušší udělat hlupáka z jednoho muže. A zkazit mu život.