Radost koncesionářům ČT udělá už 12. listopadu návrat seriálu Bylo nás pět

Karel Poláček napsal stejnojmennou knihu v roce 1943, krátce před odchodem do Terezína. Možná s předtuchou toho, že se mu jeho židovský původ stane osudným, otiskl do knihy vlastní vzpomínky na bezstarostná dětská léta, která byla sice poznamenaná hospodářskou krizí, ale v očích Petra Bajzy byl každý den velkým dobrodružstvím.

Vřelý příběh plný přátelství, her a poznávání dlouho zůstal pouze knižním příběhem. Nenašel se nikdo, kdo by si troufl ze zdánlivě obyčejných všedních dnů postavit příběh, který by kamery zachytily tak, aby neztratil svou hřejivou lidskost, ale zároveň dokázal upoutat pozornost diváků.

Nakonec se však po půl století Poláčkův příběh dočkal a scenárista Ondřej Vogeltanz dokázal příběh přetavit v seriálovou předlohu, kterou bravurně natočil Karel Smyczek.

Seriál se odehrává za První republiky ve třicátých letech 20. století. Nebylo snadné najít lokalitu, kde se „zastavil čas“. Nakonec to vyhrála Kouřim, asi 60 km od Prahy, kterou filmaři pojmenovali vtipně Poláčkov nad Karlovem.

Oproti knize je v seriálu větší propletenec vztahů, který dodává příběhu dynamičnost. Tatínka Bajzu měl původně na doporučení hrát buď Viktor Preiss, nebo Josef Abrhám, ale režisér si vyhlédl jiného herce. Oldřich Navrátil mu přišel jako ideální postava do kšeftu, do maloměstského koloniálu.

Oldřich Navrátil prohlásil, že nikdy už lepší seriál nenatočí a že cítil velkou zodpovědnost. První dny našlapoval velmi opatrně, než ho režisér ujistil, že to jde dobře.

Malou roli si měl zahrát i František Filipovský. Ten knihu Karla Poláčka proslavil tím, že ji načetl v šedesátých letech pro rozhlas. Bohužel Filipovský už na tom zdravotně nebyl dobře, a tak si na něj tvůrci vzpomněli alespoň fotkou, kterou měli Bajzovi doma jako fotku dědečka.

Děj seriálu sleduje postavu malého chlapce Petra Bajzy, kterého si zahrál Adam Novák. Dalšími členy dobrodružné dětské party byl Čeněk Jirsák (Jaroslav Pauer), Antonín Bejval (Štěpán Banyovský), Eda Kemlink (Jan Brynych) a Pepek Zilvar (Jan Müller).

Nejvíce se režisér obával, jak sežene chlapce pro roli Zilvara a bude rodičům vysvětlovat, že jejich kluk bude kouřit jednu cigaretu za druhou. Když na konkurs přišel Jan Müller s kartonem cigaret v podpaží, aniž by věděl, co za role ho čeká, měl vyhráno. Adam Novák chodil v době natáčení už do osmé třidy, ale protože byl drobnější postavy, zvládl zahrát o hodně mladšího Bajzu. Evičku Svobodovou, jeho první lásku, si zahrála jeho sestra Sandra Nováková, která štáb okouzlila svou přirozeností.

V seriálu hrálo hodně dětí, natáčelo se někdy i 12 hodin, takže se o skupinu dětí staraly vychovatelky. Jak se děti stále více přátelily, hodně ve volném čase zlobily a společné ubytování se muselo zredukovat, aby to všichni ve zdraví přežili.

Nakonec měl černý zadek jen Adam Novák. Oldřich navrátil si totiž vzpomněl na příběh, který mu vyprávěl jeho otec. Ten dostal od dědy bambusovou hůlkou takový výprask na zadek, že se hůlka úplně roztřepila. To se režisérovi tak zalíbilo, že to použil v seriálovém příběhu a Petr Bajza dostal výprask bambusovou tyčkou. Záběr se ale musel několikrát opakovat, a přestože měl dětský herec na zadku ochrannou vrstvu, bambusová tyčka odvedla práci tak dobře, že mu zadek úplně zčernal a měl na něm jednu velkou modřinu.

Seriál se poprvé vysílal 9. ledna 1995 a upoutal všechny generace diváků. Po padesáti letech dostaly postavy Karla Poláčka konečně tváře a seriál i dnes rozdává radost.

Karel Poláček

Osud Karla Poláčka už tak radostný nebyl. Stihl ještě do bezpečí do Anglie poslat dceru Jiřinu, ale on sám i s družkou musel v roce 1943 do terezínského ghetta a v říjnu 1944 nastoupil do transportu do koncentračního tábora Osvětim. Další osud je nejasný. Původně se předpokládalo, že zemřel v plynové komoře v Osvětimi, ale mnoho let po válce se našla svědkyně, která uvedla, že ještě přežil transport z Osvětimi do tábora Hindenburg a potom se účastnil pochodu do tábora Glewitz. Není známo, zda zemřel během pochodu, nebo při vstupní selekci v koncentračním táboře Glewitz 21. ledna 1945.