Nejhorší filmy všech dob: Xanadu aneb ani nejlepší herci nemohou zachránit nejhorší scénář

Vítejte v 80. letech, přesněji v roce 1980. Filmový producent Lawrence Gordon chce natočit film, ve kterém se budou jeho protagonisté pohybovat především na kolečkových bruslích tak, jak to bylo v tu dobu v Americe módou. O pomoc se scénářem poprosil svého dobrého přítele Marca Rubela. Ten sice vůbec neměl náladu něco takového napsat, ale asi nutně potřeboval peníze. Po několikatýdenní práci přišel s návrhem natočit film o aktuálním životě v Los Angeles, kde se dva kamarádi rozhodnou otevřít rockový bar. Tento nápad sice prošel, šéfové filmového studia chtěli ale trochu přepracovanou verzi scénáře, něco, co by mělo více šmrncu (poznámka: citát z filmu). 

O to se postaral Richard Danus, pro kterého to byla úplně první práce jako autora scénáře. Původně malý projekt o mladistvých na bruslích se pomalu, ale jistě zvětšoval a upoutal pozornost Olivii Newton-Johnové. Společně s jejím hudebním skladatelem udělala z obyčejného filmu magický muzikál. Režii převzal do té doby převážně neznámý Robert Greenwald. On, stejně jako Danus, nikdy neměl takhle důležitou práci a dalo by se říct, že to byla jeho první opravdická režisérská práce.

Michael Beck, hlavní hrdina filmu (samozřejmě mimo Newton-Johnové), před Xanadu hrál jen dvě vedlejší role v malých filmových projektech, a ocitl se tím pádem ve své první velké roli. To znamená: Po filmovém setu běželo několik osob, které nevěděly, co přesně mají dělat a proč. A přesně tak ten film vypadá.

Olivia Newton-Johnová v roli múzy okouzlí pozemšťana

Deprimovaný a mizerným módním vkusem trestaný umělec Sonny Melone (Michael Beck) už nemá náladu být samostatným malířem. Roztrhá tedy své poslední nákresy na malé kousky, vyhodí je z okna (místo toho, aby je slušně recykloval) a zarmouceně se vrátí zpět do své staré nenáviděné práce - zvětšování obalů gramofonových desek. Naštěstí přistanou roztrhané kousky přímo před malebnou kresbou řeckých múz. Jak je ve staré mytologii zvykem, probudí se magičtí tvorové a začnou při pohledu na papírové smetí vesele tančit a zpívat.

Jedna z múz, Kira (Olivia Newton-Johnová, podle řecké mytologie by se měla jmenovat Terpsichore, ale koho to zajímá), se rozhodne políbit malíře Melona, aby nespokojenec znovu našel svou kreativitu. Jenže on to úplně špatně pochopí, zamiluje se do Kiry a začne ji hledat (někdo by tomu řekl stalkovat, ale je to romantický muzikál, nebudeme to tolik hrotit).

Samozřejmě ji hodně rychle najde, protože se Kira poprvé za svých 5000 múzových let do někoho zamilovala a prostě zůstala v Los Angeles. Na bruslích jezdící duo se skamarádí se starým muzikantem Dannym McGuirem (legendární Gene Kelly), aby společně otevřeli disco-bar Xanadu. Později se dozvíme, že i Danny byl v mládí políben Kirou, což taky nezní tak romanticky, jak si to filmaři asi představovali.

To všechno se nejen nelíbí nám divákům, ale i mocnému Diovi, který si svou dceru Kiru zavolá zpátky na Olymp. Pro slavnostní otevření diskotéky ji ale přeci jen ještě jednou pustí zpět na naši planetu, aby se v disco-baru postarala o hudební výstupy. Sonny si s ní ještě jednou popovídá a film skončí.

Jak to nemohlo klapnout?

Záhadné je, proč se tenhle film nedokázal zapsat mezi nejlepší filmy roku 1980, ba dokonce proč dostal tak zničující kritiky (jako například "Xanadu? Xana-don´t“). Pokud se bude člověk dívat jen a pouze na snahu, tak opravdu nikomu nic nemůžeme vyčítat. I když se většina štábu vůbec nevyznala v tom, co to tam vlastně dělá, chtěli do filmu investovat veškeré své úsilí. Mohutným kamenem úrazu byl jednoznačně scénář. Respektive... scénář by býval byl kámen úrazu, pokud by vůbec existoval.

Danus sice pravidelně odevzdával různé scénáře, žádný se ale nepoužil jako definitivní a herci se pokusili film zachránit vlastními improvizacemi. Ze stejného důvodu se písně vůbec nehodí ke zbytku filmu, i když by se u muzikálu obvykle očekávalo, že jednotlivé songy posouvají děj o něco dále. Ale ne tady - texty pro hudební výstupy psal skladatel John Farrer, jenž se nikdy na scénář nepodíval, jelikož nikdy žádný do ruky nedostal. 

Dalším problémem jsou jednotlivé postavy. Kira by se měla malou chvilku zamyslet nad svou profesí. Po polibku se kresby Sonnyho ani o kousek nezlepšily, jen byl méně soustředěný na kreslení, protože se více zajímal o svou múzu. Celkově uměla Kira jen jednu věc: magicky svítit jako rozbitá neonová lampička ve starém sklepě.

A i rock-disco-musical-bruslový klub Xanadu je čistě teoreticky Dannyho sen, Sonny s tím nemá nic společného. Sonny sám je pro celý film absolutně irelevantní. A na jeho kolegy v práci zapomeneme ještě rychleji, než bychom si zapamatovali jejich jména (i když zvládnou v jedné scéně dokreslit obrovský nehotový obraz během 7 vteřin - jedna z největších střihových chyb co kdy uvidíte).

Ale pozor: Zde jde i o hudbu!

Aspoň hudbu lze vydržet. Titulní píseň Xanadu (kterou ale uslyšíme až na konci) byla velmi úspěšná a dokonce mezinárodně oblíbená. Zbytek songů se dá poslouchat, i když s filmem moc nesouvisí. Olivia Newton-Johnová je prostě skvělá zpěvačka, a když nemusí zrovna říkat nesmyslné texty a dostane možnost nás okouzlit svými hlasivkami, dokáže nás aspoň trochu uklidnit.

Jedině Gene Kelly jí dokáže svým talentem a skvělými tanečními schopnostmi zastínit. Pouze tyto dvě osoby jsou v tomto filmu zářící světlo na konci tunelu, ke kterému se během sledování nekonečných 93 minut blížíme až moc pomalu. Na ČSFD se film chlubí s 56 %, u nás dostane 35 %.

Není to ani dobrý muzikál, ani dobrý romantický film, a k dobrému fantasy mu chybí dechberoucí okolí (špinavé Los Angeles, stará hala z roku 1850, zaprášený ateliér a oči vypalující světlem zahlcený "Olymp" prostě nestačí). Ale pro fanoušky béčkových filmů je Xanadu zajisté čistá perla.