Práci na Kukačkách si režisér Biser Arichtev užíval díky kvalitnímu materiálu a výborným hercům

Kukačky mají skvělé herce a silné téma

Biser Arichtev se díky rodičům odmalička pohyboval v televizním prostředí a nakonec se, trochu navzdory vlastním plánům o budoucnosti, stal režisérem. Díky tomu se dnes diváci mohou nostalgicky dojímat u Vyprávěj, vychutnávat si jedinečnou atmosféru První republiky nebo slzet při sledování Kukaček, jejichž druhá série právě skončila. V pořadu Až na dřeň s Kateřinou Kubalovou se Biser Arichtev rozpovídal právě o Kukačkách a o svém citlivém přístupu k jednotlivým pracovním projektům.

Druhou řadu Kukaček nesledoval, protože je považuje za uzavřenou záležitost, ale rád pozoroval svou ženu Veroniku, když se u nich dojímala nebo smála. „Líbí se mi, že to vyvolává emoce. Že má seriál takovou zvláštní sílu tohle udělat.“

Ačkoli při jeho natáčení evidentně zvolil věci, které fungují, a tak by mohly stejně účinkovat a dojímat publikum i v dalších projektech, Biser Arichtev prý není z těch, kteří modelově používají stejné postupy, jen aby docílili efektu. Vždycky si vezme scénář a snaží se udělat maximum právě pro tu konkrétní věc.

„Ale Kukačky pro mě byly takovou malinkou školou o tom si zahrát více s emocemi diváků než obvykle.“ Pochvaluje si, že v jejich případě se mu dostal do rukou velmi kvalitní materiál, navíc měl možnost pracovat se skvělými herci, měl hezky natočené situace a scénář s velice silným tématem. Takže se mu na tom dělalo hodně dobře.

Dobrý seriál by měl přinést víc než jen zábavu

Pro něho jakožto pro režiséra je důležité, aby projekt měl silné téma a přinesl lidem něco, čím by se mohli zabývat. Zkrátka – aby to nebylo jen pro zábavu. Televize se pochopitelně snaží zaujmout co nejširší okruh diváků, takže u seriálů je to o tom upoutat všechny – od teenagerů po důchodce. Tam je pak třeba dělat kompromisy realizační nebo scenáristické (tj. hned na začátku v obsahu, kde se slevuje z některých vyhrocenějších věcí apod.).

To se týká seriálů, které Biser Arichtev spíše dělá jako rodinné. Projekt je pro televizi vymyšlen tak, aby se na něj skutečně mohlo dívat co nejvíce lidí. Když vznikaly Kukačky, začaly se objevovat určité obavy, a to kvůli poměrně vyhrocenému tématu. Hlavně maminky se prý bály, že by si nedokázaly užít rodinný seriál o tom, že jim někdo vymění děti.

„Snažili jsme se to udělat tak, aby téma bylo stravitelné, aby si každý divák mohl najít svou postavu a rozuměl jejím motivacím, byť s nimi nemusí souhlasit. Tady už vzniká zajímavý moment, že nesouhlasíte s postavou, ale vlastně si říkáte: ‚No jo, on má svým způsobem pravdu.‘ Když se tohle povede, tak je tam přesně to pnutí, které divák potřebuje, aby si seriál užil. Protože v tu chvíli vás něco může rozčilovat, ale víte, že s tím nejde nic dělat. Sami nedokážete říct, jak byste v té situaci zareagovali.“