Josef Větrovec si v seriálu Chalupáři střihl rovnou dvě role

Josef Větrovec se narodil před 100 lety. Rok 1922 dal naší zemi hned několik skvělých a nezapomenutelných hereckých ikon. Narodila se například Stella Zázvorková, Josef Kemr nebo Miloš Kopecký.

Nikdo netušil, kde se v Josefovi vzala touha po herectví, protože v rodině nikdo umělecké sklony neměl. Pepík propadl herectví už jako dítě a nadšeně ochotničil. Vyučil se ve Škodovce v Plzni a nastoupil jako kovomodelář. Když přišla válka, nechtěl jen přihlížet a zapojil se do odboje. Psal a rozmnožoval různé letáky, jenže někdo z jeho okolí celou skupinu zradil, a tak si pro ně rovnou do fabriky začalo chodit gestapo. Sotva dospělý mladík skončil u výslechů, pak na Borech, v Terezíně, a nakonec v nechvalně proslulém koncentračním táboře v Buchenwaldu. Možná i to ho nasměrovalo k práci v politice, když válka skončila. Osobně jezdil po kraji a pomáhal zakládat základní komunistické organizace. A samozřejmě hrál divadlo, což ostatně dělal i během pobytu v koncentráku.

Jak postupoval v kariéře ve straně, měl mnohem více možností i jako herec a v letech 1973–1988 byl dokonce ředitelem Divadla E. F. Buriana v Praze.

Většina jeho filmových a seriálových rolí se podobala jako vejce vejci. Hrál komunistické kádry, funkcionáře, muže z lidu. Kupodivu se mu ale účast na natáčení většiny nejhorších socialistických děl překrucujících historii vyhnula (až na výjimky, jakou je například seriál Gottvald).

Ne všechno, kde hrál, mělo politický záměr. Právě v Chalupářích nechal své komunistické uvědomění spát, stejně jako v seriálu Byl jednou jeden dům nebo v komediích Zítra vstanu a opařím se čajem a Což takhle dát si špenát. Jiná liga byl seriál Třicet případů majora Zemana, kde dostál své pověsti a zahrál si opět vrcholného funkcionáře, náčelníka pražské kriminálky a zakladatele Sboru národní bezpečnosti plukovníka Pavláska.

V roce 1946 se dokonce účastnil násilné akce na redakci sociálnědemokratických novin v Plzni a byl souzen a odsouzen. Vítězný únor 1948 pro něj přišel právě včas a byl omilostněn.

Myšlenkám komunismu zarytě věřil a i po roce 1968, kdy mnoho slušných lidí komunisty opustilo, ve svém přesvědčení vytrval. Teprve na sklonku života se zmínil, že to není to, v co celý život věřil. Přesto stranu neopustil.

Své soukromí si velmi střežil a nerad o svém životě mluvil. Až třetí manželství mu vyšlo. Vzal si paní Evu, která pracovala ve zdravotnictví. Zemřela v roce 1995. Větrovec dožil svůj život v samotě na chalupě ve stínu hradu Houska na Kokořínsku, kde trávil poslední roky pouze se psem. Špatně chodil a dusil se při záchvatech astmatu, což byl důsledek jeho silného kuřáctví. Zemřel v únoru před dvaceti lety, kdy už byl jako herec téměř zapomenut.