Jak se rodilo moderní vysílání a s ním i seriál Hříšní lidé města pražského

Celkem třináct večerů běžely v televizi pětačtyřicetiminutové epizody, které nenarušovala žádná reklama a nemusely soupeřit s konkurenčním vysíláním. V té době vysílala Československá televize už 16 let, ale teprve v období, kdy se začal vysílat tento seriál, se začalo vysílání rozvíjet. Ročně přibývalo čtvrt milionu televizních přijímačů, přestože jediný program vysílal černobíle odpoledne a večer.

Druhý program začal vysílat v květnu 1970. První seriály z vlastní tvorby se vysílaly v přímém přenosu a měly podobu volných cyklů, která se uváděly v pravidelných intervalech. Vysílání mělo časté výpadky a na obrazovkách se objevovalo oznámení: Závada není na vašem přijímači.

Historicky prvními seriály byly: Rodina Bláhová (1959-1960), Tři chlapi v chalupě (1962-1963) a Eliška a její rod (1966). Teprve seriál Hříšní lidé města pražského v režii Jiřího Sequence se však začal podobat moderním seriálům, jak je známe dnes. Třetí díl s názvem Lady Macbeth z Vinohrad získal hlavní cenu v kategorii dobrodružných pořadů na festivalu Zlatá Praha 1969.

Seriál si diváci tak oblíbili, že Jiří Sequens mohl natočit na stejné téma čtyři celovečerní filmy na barevný materiál (Partie krásného dragouna, Smrt černého krále, Vražda v hotelu Exelsior a Pěnička a Paraplíčko). Navíc, jako pocta postavě rady Vacátka, vznikl „speciál“ Štědrý večer rady Vacátka, kde byl pouze Jaroslav Marvan bez své mordparty, jak se jeho podřízeným říkalo.

Jak Marvan k roli Vacátka přišel

Jiří Sequens měl herce Marvana rád. Když se tak díval na některé z jeho rolí, říkal si, jaká je to škoda, že není žádná velká role, kde by už zralý herec mohl uplatnit svůj talent a herecké zkušenosti. Hodně se mu líbil v kriminálce Třináctý revír, kde hrál roli revírního inspektora.

Potom se mu jednou do rukou dostala sbírka kriminalistických povídek Jiřího Marka, která vycházela ze skutečných kriminálních případů z let 1925–1930. Povídky byly právě připravené do tisku a šlo o případy policejních radů Knotka a Vaňáska, zaznamenané v novinářských zprávách policejního reportéra Františka Gela.

Z rukopisu na něj zavanulo kouzlo fiakrů, černých buřinek, pražské galérky a také staré pragovky, která sloužila jako služební vehikl pražské kriminálky z dvacátých let. Nabízela se možnost podívat se na městskou periferii, do hospod mezi zlodějíčky, pomatené vrahy, strážníky nebo lehké holky z ulice.

A potom se to Sequensovi krásně spojilo. Marvan a staré kriminální případy. Jaroslav Marvan oblékl redingot (kabát), nasadil buřinku a jako policejní rada Vacátko se postavil před kameru.

Všechno nešlo jako po másle a na celý seriál bylo málo peněz. Natáčelo se tedy nejprve pět povídek z třináctidílného cyklu. Všichni si museli zvyknout na to, že se kvůli úspoře času a peněz točily v jeden den scény do všech pěti epizod (dnes běžná praxe).

Všichni si na tento styl práce museli zvyknout – nešlo jen o herce, ale i o rekvizitáře, kostymérky, maskérky, skriptky, asistenty režiséra i samotného režiséra a kameramana. V některé dekoraci se točila jedna scéna, v jiné třeba pět v jiném hereckém obsazení a pro různé epizody.

Nový styl práce byl pro všechny namáhavý, ale bylo vidět, že to lidi baví. Při natáčení se pozornost nesoustředí jen na detektivní zápletku, ale především na postavy kolem zločinu.

Dnes se točí jeden kriminální seriál za druhým, některé jsou i dobré, ale občas se milovníci žánru přece jen rádi vrací k té zvláštní atmosféře starých filmů. Tam sice nikdo neohromuje moderními postupy kriminalistiky, psychologickými portréty a mezinárodní kriminalistickou centrálou, ale ty jednoduché postupy, založené na znalosti prostředí a podsvětí, mají stále něco do sebe. Odznak schovaný pod klopou, buřinka a Jedová chýše.