Iveta trochu jinak, skutečná a bez příkras. To je nový třídílný dokument Málo mě znáš

Už tuto neděli si tak diváci mohou na Ivetu Bartošovou zavzpomínat prostřednictvím dokumentu, který je podle mnoha kritiků a diváků, kteří ho zhlédli na Voyo, mnohem poutavější než hraná minisérie.

Dokument Málo mě znáš se ve třech epizodách zaměří na cestu sebevědomé, talentované a zpočátku nezkušené dívky z Frenštátu pod Radhoštěm do velkého světa, na éru pod uměleckým vedením Ladislava Štaidla a na období, kdy se Iveta Bartošová z jeho vlivu postupně vymaňuje, stoupá na kariérní vrchol a etabluje se v jednom z nejúspěšnějších muzikálových představení naší historie. Dokument také odkrývá příčiny Ivetina následného ústupu z veřejného života a okolnosti závěru jejího života.

Mám za to, že ten nejzásadnější rozdíl nacházíme v tom, že příběh Ivety Bartošové dříve vyprávěl bulvár, ale především muži. My jej naopak převyprávíme zejména prostředních žen anebo lidí, kteří nemají důvod na její tragédii parazitovat, 

přibližuje Málo mě znáš režisér Tomáš Klein a dodává: 

Zajímá nás proto třeba pohled Michala Penka, který nastoupil do showbyznysové mašinerie spolu s Ivetou a zažil si její temnou stránku včetně pádu na samotné dno. Nebo Terezy Pergnerové, která si prošla extrémně náročnou životní cestou. To jsou lidi, kteří mohou nahlédnout na nástrahy šoubyznysu kriticky a zároveň mají oba k Ivetě silný vztah.

Pokud máte pocit, že poslední týdny je v mediálním prostoru „té Bartošové“ nějak moc, možná stojí za to si přečíst povídání s producentkou Majou Hamplovou.  

Šest let s Ivetou

Prožila jsem s Ivetou šest let. A ty poslední tři byly mnohem intenzivnější, než jsem si dovedla na začátku vůbec představit.

Když s někým žijete takhle „na těsno“ a skoro každý den, utvoříte si k němu speciální vztah. Já jsem si k Ivetě vybudovala pochopení. Sama jsem někdy, smýkána světem audiovizuální tvorby, postupem času cítila čím dál hlubší empatii k tomu, co se Ivetě Bartošové dělo, i k tomu, jak to celé dopadlo.

Zpěv, film nebo jakýkoliv druh tvorby jsou nemilosrdné. Dlouholetá práce se na konci často zhodnotí pouhým ANO – přijato, nebo striktním NE – nepřijato. Musíme ustát to, že se naše práce a její úspěch odvíjejí především od názoru ostatních.

Zpětně dost dobře rozumím tomu, proč se věci staly tak, jak se staly. Iveta Bartošová byla sama. Nebo ne, možná nebyla sama. Byla obklopena spoustou lidí, kteří to s ní mysleli více či méně dobře, a rozhodně se nedá oddiskutovat, že i spoustou lidí, kteří ji měli rádi. Ve stavu hlubokého smutku, deprese, úzkosti ale rozumím tomu, že je kolem sebe neviděla. A tak v sobě nacházím soucit a lásku k někomu, koho jsem nikdy nepotkala. Přála bych si, aby někde pod tím, co známe z médií, mohl divák ucítit, že říct si o pomoc není slabost. Že na těžkosti svého života nemusí být sám.

V průběhu toho, kdy jsme na seriálu Iveta a Málo mě znáš pracovali, jsem se setkala s mnohým odsouzením. Vážně děláte seriál o Ivetě Bartošové, a k tomu dokument? Jako proč?

Ta odpověď je teď na konci mnohem jednodušší, než byla na začátku. Protože lidi, kteří zažívali hluboká selhání, pochyby o sobě samých, strach a osamění, mají být slyšet. Pro každého z nás, kdo si její hudbu pouštěl, i pro ty z nás, kteří se smáli, když se blížil její konec, je dobré vidět, že pod tím vším je jedna bytost. Žena, maminka, holčička, která už nedokázala najít cestu ven. A my to máme vědět, podívat se do ní a čelit tomu, na čem neseme spoluvinu. Iveta měla dostat svůj hlas, kterého se jí za jejího života nedostalo.

Když tohle píšu, je večer. Střih třetího dílu třetí série Ivety je schválený a finální verze dokumentární série Málo mě znáš je odevzdaná na Nově. Cítím smutek a trochu úlevu. Smutek, jako kdybych se musela rozloučit s někým, koho jsem měla ráda. A úlevu nad tím, že svoji životní kapitolu s názvem Iveta konečně uzavřu.

S úctou k ní, důstojně, s láskou k nám všem a k těm, kteří tu museli zůstat bez ní.