„Děda zabil babičku přede mnou.“ Mrazivé dětství slavného baviče

Dětství, které bolelo víc než rány

Kdo dnes vidí Václava Upíra Krejčího, jak s nakažlivým úsměvem baví děti i dospělé, jen těžko by tušil, že za jeho veselou maskou se skrývá dětství plné bolesti. Narodil se 13. října 1955 v Rakovníku, a místo pohádkového dětství zažil horor, který by zlomil i silnější povahy.

Jeho otec ho bil bez příčiny, matka byla závislá na lécích a místo útěchy mu nabízela strach a chlad.

Táta mě strašně mlátil a dodnes nevím za co,

přiznal později v dokumentu 13. komnata. Útočiště nenacházel ani u prarodičů – dědeček tyran zabil babičku přímo před jeho očima.

Byl jsem u toho, když ji udeřil lopatkou… a už se nezvedla,

vzpomínal se zřejmým smutkem.

Tato událost poznamenala malého Václava na celý život. Přesto se v něm místo nenávisti usadil humor – obranný mechanismus, který se později stal jeho životním posláním.

Z bolesti do světla jeviště

Navzdory otcovu zákazu se rozhodl jít za svým snem – dělat divadlo. Vystudoval Ježkovu konzervatoř, obor pantomima a výrazové divadlo. V roce 1979 zazářil na festivalu pantomimy v Litvínově, odkud si odnesl hlavní cenu. Odtud už byl jen krok k legendární skupině Mimtrio, v níž se proslavil po boku Michala Nesvadby.

Jeho talent se brzy projevil i jinde: jako herec, textař, zpěvák, spisovatel i dramaturg. Byl vidět na pódiích, v televizi i na obrazovkách BBC, kde se podílel na desítkách grotesek. Přestože se často tváří jako věčný šašek, v každém jeho vystoupení je patrná hloubka člověka, který ví, co je utrpení.

Svoboda, gigolo a hledání lásky

Dlouho se bál rodinného života. Zkušenosti z dětství ho od vztahů odrazovaly, ale přesto žil naplno. V mládí dokonce přiznal, že několik let fungoval jako gigolo.

Měla krásný obličej a divný tělo, ale to mi bylo jedno, protože mě živila,

vzpomínal s typickým humorem na svou finskou přítelkyni, která mu tehdy doslova koupila životní komfort.

Po čtyřicítce se ale všechno změnilo. Potkal Zuzanu, o osmnáct let mladší ženu, s níž konečně našel klid. Narodily se jim dvě dcery, Klára a Kristiana, a Upír se proměnil – z muže, který přežíval, v muže, který žije.

Konečně jsem pochopil, že rodina nemusí být o strachu, ale o lásce,

říká dnes.

Humor jako terapie

V roce 1996 založil Mezinárodní den smíchu, který na Letenské pláni přilákal 70 tisíc lidí. Spolupracoval s Petrem Urbanem na Nadnárodním divadle Rudyho Pivrnce, napsal knihy i divadelní hry a vymýšlel televizní projekty. Smích se pro něj stal nejen prací, ale i lékem.

Smích je jako kyslík pro duši. A já chci, aby lidi dýchali naplno,

říká o svém životním mottu. Těžké zážitky ho naučily, že humor je nejsilnější zbraní proti temnotě.

Upír dnes: smích, rodina a pokora

Dnes žije Václav Upír Krejčí spokojeně se svou rodinou, píše básně, fotografuje a stále vystupuje. Ačkoli se zdá, že je stále v pohybu, jeho humor už není únikem – je darem.

Z kluka, který zažil domácí peklo, se stal muž, jenž dává druhým naději.

Chci, aby lidi věděli, že se dá přežít všechno. I když máte pocit, že jste v pekle, můžete se jednou smát,

 říká.