8. březen - Den, kdy si připomínáme nikdy nekončící lásku: Příběh Hačika

8. březen - Den, kdy si připomínáme nikdy nekončící lásku: Příběh Hačika
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.
Hačikó – příběh psa je film, který přišel na plátna kin v roce 2009. Je to příběh nekončící lásky a loajality psa k jeho pánovi. Richard Gere v příběhu ztvárnil profesora, který se jednoho dne nevrátil domů. Zemřel na přednášce. Jeho pes ho den za dnem dál čekal. Vyhlížel svého pána před vlakovou stanicí, ten však již nikdy nepřišel.

Příběh, který je popisován ve zmíněném snímku, se skutečně stal. Na jeho námět vzniklo několik knih a také film z roku 1987, který byl v japonské produkci. Americký snímek je tak pouhou předělávkou, která příběh předala americkému a evropskému publiku. V tomto článku se podíváme na skutečný příběh lásky až za hrob, příběh loajality a přátelství.

Hačikó se narodil 10. listopadu 1923 na farmě poblíž města Odate v Japonsku. V roce 1924 si ho přivedl domů profesor Tokijské císařské univerzity, Hidesaburo Ueno. Hačikó čekal na svého pána každý den na vlakové stanici. To pokračovalo až do 21. května 1925, kdy Ueno zemřel na přednášce. Důvodem bylo krvácení do mozku. Od té doby až do své smrti, dne 8. března 1935, se Hačikó vracel na vlakovou stanici Šibuja, kde čekal na příchod svého mrtvého pána. Během svého života se stal příkladem loajality a věrnosti k pánovi, která má v japonské kultuře silné základy. Ueno strávil se svým psem rok a půl života. Zbylých devět let, devět měsíců a patnáct dní Hačikó čekal.

Získal pozornost lidí

Hačikó upoutal pozornost dojíždějících, kteří si všímali osamělého psa, který vyhlížel svého majitele. V tomto ohledu není film v hlavní roli s Richardem Gerem přesným ztvárněním skutečného příběhu. Pes čekající před vlakovým nádražím nevyvolával pouze pozitivní reakce. Především reakce lidí pracujících na stanici nebyly přátelské. To se změnilo sedm let po smrti profesora, 4. října 1932, kdy se v Japonských národních novinách objevil článek, který pojednával o neutuchající lásce a loajalitě psa a představil tak veškeré podrobnosti příběhu celému Japonsku. Popularita, kterou Hačikó tímto článkem získal, se projevila především dostatkem stravy a pochoutek.

I po smrti jeho odkaz zůstává

Po smrti byl Hačikó zpopelněn a jeho ostatky byly uloženy u hrobu profesora. Konečně tak došlo k jejich shledání, na které tak dlouho Hačikó čekal. V dubnu roku 1934 byla na stanici Shibuya postavena bronzová socha znázorňující poklidně čekajícího Hačika. Tato socha byla v průběhu druhé světové války vytržena a recyklována pro válečné úsilí. Po válce vytvořil syn původního umělce druhou sochu, kterou postavil na oblíbené místo čekání Hačika. Sochu tak můžeme vidět před vchodem a východem ze stanice Shibuya. Vchod a východ ze stanice se nazývá „Hachiko-guchi“, což v překladu znamená „Hačikův vchod a východ“. Podobné sochy stojí v Hačikově rodném městě, před Muzeem psů Akita v Ōdatě, a také před vlakovou stanicí v Bedridge, kde se odehrával děj amerického filmu Hačikó-příběh psa. U příležitosti osmdesátého výročí Hačikovy smrti odhalila zemědělská fakulta Tokijské univerzity další bronzovou sochu, která zobrazuje profesora Uena, kterého jeho psí přítel zdraví výskokem.

Osmého března, den úmrtí Hačika, se stal dnem, kdy lidé oslavují památku a loajalitu psů. Každý rok se milovníci psů setkávají před stanicí Shibuya a vzdávají hold psímu hrdinovi.

Příběh Hačika není jediným

Příběhů nehynoucí lásky psů k majitelům je nespočetné množství. V Evropě je nejspíš nejznámějším případem italský pes Fido, který se po dobu čtrnácti let neustále vracel na autobusovou zastávku a čekal na svého pána, který zemřel při bombardování továrny, ve které pracoval v průběhu druhé světové války. Čtrnáct let, den co den, stál před zastávkou v okamžiku příjezdu autobusu, čichal vzduch, sledoval vystupující pasažéry a marně čekal na to, až jeho přítel vystoupí a obejme jej.

Ve Skotsku je známý příběh teriéra Bobbyho, který 14 let hlídal hrob svého majitele, dokud sám nezemřel. Sochu Bobbyho můžeme vidět v Edinburghu, na rohu Candlemaker Row a mostu George IV.

Myslím, že není v silách obyčejného člověka pochopit loajalitu, lásku a přátelství psa. Otázkou zůstává, jestli při čekání vnímají žal, nebo radost nad tím, že se možná právě dnes se svým přítelem setkají. Že možná tohle je ten autobus, kterým přijede. Že možná právě teď projde dveřmi nádraží. Že možná za těch pár minut dorazí. A když ne dnes, tak zítra? A snad se každý z nich se svým přítelem setkal v okamžiku posledního výdechu.