Zemřel otec Ulice, Dušan Klein
Během jeho dvaaosmdesátiletého života Dušan Klein překonal nejednu životní překážku. Narodil se ve slovenských Michalovicích v roce 1939 a během druhé světové války byl společně s jeho matkou a bratry deportován do koncentračního tábora v Terezíně, kde byl poslaný na nacisty vedený výzkumný výkrm. V šedesátých letech absolvoval pražskou FAMU a oficiálně se stal režisérem. V roce 1975 se stal režisérem tehdy velmi uznávaných barrandovských filmových studií. Zde se mu pod rukama postupně tvořilo jedno z jeho životních děl – Jak svět přichází o básníky. Následně režíroval i všechna jeho pokračování Jak básníci přicházejí o iluze, Jak básníkům chutná život, Konec básníků v Čechách, Jak básníci neztrácejí naději a jeho poslední díl z této série Jak básníci čekají na zázrak.
Dušan Klein již po dlouhou dobu bojoval s neúnavnou rakovinou. Z boje nakonec nevyšel jako vítěz. Zemřel 9. ledna v jedné z pražských nemocnic, řekl jeho syn David.
Propojení Dušana Kleina a Ulice
Dušan Klein režíroval přesně 130 dílů a do roku 2015 přerušovaně do jeho režisérského křesla znovu a znovu usedal. V roce 2005 společně s Radkem Bejgarem a Petrem Ebenem sestavili námět pro tento oblíbený seriál. Díky jejich práci nám tento pořad v televizorech běží již po neuvěřitelných 17 let, a rozhodně i po jeho smrti nadále poběží. V dobách, kdy Dušan Klein pravidelně jako režisér přikládal ruce k dílu, se v seriálu objevovaly postavy jako rodina Farských, přesněji Jitka, Oldřich, Lída, Monika a následně Eliška, dále třeba rodina Jordánových se členy jako byl Matěj, Terezka a jejich rodiče Barbora a Tomáš. Rozhodně bychom neměli zapomenou ještě na rodiny Hejlových, Peškových, Boháčových, Nyklových, Králových a Nekonečných.
Pár slov z jeho posledního rozhovoru v roce 2017
„Jsem rozený v Michalovcích a nebyl jsem tam až do roku 2016, kdy mě tam pozval starosta, že mi chtějí udělit čestné občanství. Starosta mě prováděl městem a říká mi: Tady stál barák, ve kterém jste bydleli, a až umřete, tak tu ulici pojmenujeme po vás.“ „Tak to má strašnou radost.“ Dělal si srandu Klein.
„Rád vzpomínám na období po válce. Byl jsem mezi 500 dětmi vybranými na výkrm, zdravotní pobyt do Švédska. K té švédské rodině, u které jsem byl, jsem tak přilnul, že mě chtěli adoptovat. Ale maminka to odmítla, tak jsem se vrátil…“
„Byli jsme tři bratři. Zbyl jsem jediný. Ještě držím kořen Kleinů, dokud to jde,“
Toto byl jeho úplně poslední rozhovor, další už bohužel poskytnout nestihl.
Zdroje: