Sedm schodů k moci: Politickou scénou se prožene Vichr. Jiří Vyorálek nehrál politickou osobnost poprvé

Jiří Vyorálek se tentokrát divákům představil v roli Tomáše Vichra, ministra kultury. Kdyby nepotkal ve sněmovní kantýně Aničku Malou, nejspíš by v klidu svou práci vykonával celé volební období a možná i to další. Jenže pohledná a na první pohled pokorná mladá žena mu převrátila život vzhůru nohama. A byl konec s poklidným životem. V práci i v soukromí. Mladá žena ho dokázala přesvědčit, že má na víc. On jí to uvěřil.

A co ke své postavě řekl Jiří Vyorálek?

 Je to velké a v historii nevyčerpané téma. V úvodu seriálu je moje postava Tomáše Vichra ministrem kultury, později se stává premiérem, nakonec psancem. Je to příběh chlapa, který se zblázní do ženy a pro ten vztah obětuje všechno. Také jsem prožil chlapské zbláznění. Nějaké styčné společné momenty s postavou Vichra tam jsou, ale moc bych to nerozváděl.

Rozhovor s hercem

Jiří, jaká je vaše úloha v seriálu Sedm schodů k moci?

Moje postava se jmenuje Tomáš Vichr, je to postava, která v průběhu série vyroste. Začíná jako ministr kultury, mravně uvědomělý, rovný politik – pravdař, který má smysl pro čest a spravedlnost, ctí pravidla a mravní zásady. Cestou se umaže, končí jako „kominík“ a nakonec bez práce. Ale mezitím to stihne dotáhnout na předsedu vlády.

Jak se v tomto příběhu z mravného a rovného politika stane zašpiněný „kominík“?

Kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou. Zamiluje se. Zblázní se tak, jak se to v určitém věku stane spoustě chlapů. Zahodí všechno, na čem mu dosud záleželo. Sice ho to dostane do určité pozice, ale zároveň za to zaplatí vysokou daň. Tenhle příběh je ale především o té ženě, o Aničce, která to bere tak, že k ní osud nebyl moc spravedlivý, a tak ho vezme do svých rukou a rozehraje poměrně vysokou hru, protože je chytrá a schopná.

Nepřipomíná vám tento příběh něco?

Jestli to připomíná nějakou kauzu, tak to byla kauza, kterou jsem sledoval okrajově. Pro mě je to především příběh ženy a chlapa, ve kterém bouchnou saze a má pocit, že život nežije. A nyní začíná žít znova, má nějakou šanci zažít druhou lásku, vášeň a tyhle věci. Ono nám to docela dokáže zamotat hlavu. To si musíme popravdě říct. V tomhle jsme my chlapi fakt slabí. Mohou za to ženský. A je to dobře.

To zní, jako byste mu rozuměl. Nebo ho obhajoval…

Dá se to obhájit. Mám malou dceru, která mě ovlivňuje neustále. Myslím, že jsem pochopil ženský princip. Je to o kupování dárečků a věnování pozornosti. Cíle mohou být různé, ale ženy v tom mají krásné danosti, že toho poměrně snadno dosáhnou.

Politiky hrajete poměrně často, kolikátý politik vaší kariéry je Tomáš Vichr?

Nevedu si přesnou evidenci, máme tam dvakrát Gottwalda, jednou Henleina, teď ministra kultury a předsedu vlády dohromady, pomaličku se to rozrůstá. Ale nemám speciální kolonku na politiky. I když jsem pochopitelně za ty role moc rád, nemůžu říct, že bych byl šťastný, že mi jejich portfolio roste. Když mi nabídli tohohle Vichra, pomyslel jsem si, že potřebují někoho s kulatou hlavou a patkou, tak se ozvali Vyorálkovi. Byl jsem rád.

Byl jste rád i poté, co jste zjistil, že se příběh vaší postavy neodehrává jen v kancelářích a kabinetech, ale i v ložnicích?

Vždycky počítám se vším a my scénáře dostáváme dopředu. Věděl jsem, co nastane. Jestli narážíte na to, že je tam poměrně dost erotických scén, jo, jsou tam a je jich tam dost. Ale v rámci vysílatelnosti kolem osmé hodiny večer. Zas taková divočina to není.

Jak tyto scény snášíte?

Nemáme je rádi, doma to nemají rádi. Ale všichni ostatní na to čekají, i když říkají, že ne. Tak se s tím vždycky nějak popasujeme. Ale profesionálně, nežijeme to, hrajeme to.

A co stud? Ten vás nelimituje?

Stud jsem zapomněl používat, už je to docela dávno. Mám pocit, že na jeviště nebo před kameru nepatří. Míval jsem to kdysi, ale teď už problémy s nahotou nemám. Mám rád saunování, tam se s tím taky nikdo neštve, je mi to jedno.

Takže se ani při těch nejodvážnějších scénách nenecháváte zastupovat?

Nechávám se zastupovat. Tentokrát nastoupili „kaskadéři“, protože tam byly nějaké, řekněme, fyzicky náročnější choreografie. Nebojím se pistole, ježdění v autě, na koni, padání odněkud, ale zrovna tohleto… Tady jsem si o „kaskadéra“ řekl.

Zajímá vás, jak váš dublér vypadá? Protože přece jen divák bude mít pocit, že je to vaše tělo…

Nemohl jsem si vybrat, nechal jsem vybrat za sebe. Bylo mi to jedno. Když natáčeli oni, opravdu jsem se nedíval na odkuk, jak ty jejich scény probíhají, abych hodnotil něčí zadek.

Máte pocit, že jste se díky tomuto seriálu dozvěděl něco nového o politickém zákulisí?

Nic zásadního, snažím se držet v obraze, žádné nové zjištění mi to nepřineslo. Jestli něco, tak jen potvrzení nějakých faktů nebo znejistění v tom smyslu, že popisujeme něco, předvádíme to nějak, a stejně mám pocit, že realita v tomto příběhu, podle kterého se to snažíme inscenovat, byla daleko tvrdší a ostřejší.

Jaké vzpomínky si nesete z natáčení Sedm schodů k moci?

Budu mít krásné vzpomínky, skvělej štáb, výborní režiséři, kamerová osádka. Strašně kamarádská skupina. V těch časových možnostech, kdy plány jsou předimenzované, kdy je potřeba toho natočit hodně v krátkém čase, se to tady obešlo bez nervů a křiku. To je skvělé. A s Evičkou (Podzimkovou – pozn.) jsme se na tomto projektu potkali vůbec poprvé a bylo to příjemné setkání. Když se potkají dva Moraváci, je to vždycky v pohodě. Ale to v Praze neříkejte…