Profesor Hrbolek či otec dědy Komárka: Za sedmdesátiletou kariéru si Františka Kováříka zamilovali diváci i kolegové

František Kovářík se narodil v roce 1886 a spolu s osmi sourozenci vyrostl v rodině plzeňského kameníka. Očekávalo se, že bude pokračovat v těžké, ale poctivé práci svého otce. Brzy se však ukázalo, že po těžkém zápalu plic mu rodinné řemeslo svědčit nebude. Vyučil se tedy zámečníkem. Když se strýc chystal podívat se do Ameriky, vydal se v sedmnácti letech s ním. Nebylo to až tak neobvyklé, že se mladí lidé vydávali na zkušenou, aby viděli, jak se žije jinde. V Americe si na živobytí vydělával jako pomocník u řezníka a v tiskárně a v Chicagu se přidal k ochotníkům.

Po návratu domů se přestěhoval do Prahy, kde sbíral první herecké zkušenosti, ale s příchodem válečných let se vrátil k rodině do Plzně a pracoval ve Škodových závodech. Herectví ho však přitahovalo – když se naskytla příležitost, jako třeba jezdit s malým loutkovým divadlem, využil ji.

Krok za krokem poznával herecké řemeslo a jak na divadle, tak ve filmu dostával už od mládí role dědečků, strýčků a bláznů. Se svou drobnou postavou a vlídnou tváří byl pro takové role předurčený a hřejivý a lidský projev dokázal skvěle vtisknout i svým postavám.

Nezapomenutelný byl i jeho hlas a způsob, jakým hovořil. To ostatně předvedl právě v roli profesora Hrbolka v komedii Marečku, podejte mi pero!. Někdy ani moc mluvit nemusel, a i tak dokázal diváky pobavit. Jeho malinká role, kde řekl sotva pár slov, když hrál trošku popleteného otce dědy Komárka v komedii Na samotě u lesa, je také nezapomenutelná.

Stopu v podobě malých rolí zanechal asi v osmdesáti filmech, z nichž si můžeme připomenout starého mlynáře v Pyšné princezně, dědečka v Janu Husovi, staříka v krimi Kde alibi nestačí, ovčáka v Údolí včel nebo dědečka v pohádce Honza málem králem.

Úplně naposled se postavil před kameru s Leošem Suchařípou jako roztomilý stařík ve filmu Faunovo pozdní odpoledne v roce 1983.

Nevyhýbal se ani seriálům. Objevil se v titulech jako Klapzubova jedenáctka, Kamarádi, Pan Tau a Aladinova lampa, F. L. Věk, Byl jednou jeden dům, Muž na radnici a Synové a dcery Jakuba Skláře.

František Kovářík je označován za největšího nestora československé kinematografie. A na divadelních prknech mu šlo i o život, když se po návratu z Ameriky doslal v Plzni k divadlu. Tehdy se používaly jako rekvizity skutečné meče a při jednom představení mu v souboji kolega přetnul tepnu na ruce. Zranění bylo hodně vážné a hrozila mu amputace ruky, ale na divadlo nezanevřel. Většinu své divadelní kariéry strávil ve Vinohradském divadle, odkud odešel do penze v roce 1959. Herectví si však užíval i dál a dožil se neuvěřitelných 98 let. Zemřel právě na své narozeniny.