Michel Galabru si celý život stěžoval na málo práce, objevil se však ve více než 250 filmech a zvládl souběžně i dvě ženy

Možná skromný, ale také věčně nespokojený

Po studiu nastoupil ke známé divadelní společnosti Comédie Francaise, jenže žádné velké role na něj nečekaly. On to bral s humorem – nenarodil se s tváří Delona a musel si vystačit s tou svojí, která byla ošklivá. Po sedmi letech ze stálého angažmá odešel a živil se jako komik na různých estrádách a snažil se vydělat si peníze na živobytí u filmu. Dokonce ani neskrýval, že bere všechny nabídky, co dostane, a ani si nepřečte scénář. Jednoduše z něčeho žít musel.

Četníci

Chvíli to trvalo, než se mu u filmu podařilo prosadit. Když Pierre Mondy krátce před natáčením filmu Četník ze Saint-Tropez (1964) odřekl roli šéfa četníků, Galabru po nabídce skočil. Sice mu vadilo horké klima Sain-Tropez, ale byla to větší role a k ní přiměřený honorář. Také si chtěl zahrát s Funèsem.

Nakonec se z jedné komedie stala série filmů a Galabru se konečně dočkal toho, že se o něm psalo a mluvilo. Celý život však skromně tvrdil, že si ho lidé pamatují hlavně jako chlapa, co hrál po boku Louise de Funèse. Rolí trochu pohodlného velitele četnické stanice si získal tak velkou popularitu, že všechna divadelní představení, kde se objevil, byla vyprodaná. A navíc získal přítele. Překvapivě se spřátelil s Funèsem, který nebyl většinou mezi hereckými kolegy moc oblíbený, protože od všech vyžadoval stejně kvalitní práci, jakou odváděl sám. Galabru v něm ale viděl zajímavého a přátelského člověka, který jen před ostatními schovává svoji citlivou povahu. Nakonec se spolu stýkali i po natáčení.

Konečně si režiséři všimli, že menší podsaditý chlapík má přece jen talent, a rolí začalo přibývat. Většinou šlo o autoritativní muže, kteří vyžadovali disciplínu a byli trochu směšní. Ani v tomto období však Galabru nebyl se svou kariérou spokojený. Chtěl světu ukázat, že není jen komik, ale že dokáže zahrát i velké dramatické role.

Přišlo i ocenění

Nakonec se dočkal a lidé nevěřili vlastním očím, když se představil jako vyšinutý sadistický vrah mladých žen ve filmu Soudce a vrah. Za vraha Bouviera si odnesl cenu Cézara a získal další herecké příležitosti.

Nebyl by to však Galabru, kdyby si nestěžoval. Filmování ho vlastně otravovalo. Mluvil o tom, že herci jsou vlastně jen loutky a jejich práce se skládá hlavně z toho, že hodiny musí čekat, než na ně dojde řada, aby natočili svůj obraz.

Ve stáří byl ke své práci ještě kritičtější a tvrdil, že natočil jeden nebo dva dobré filmy, ale i za to je vlastně rád, protože zná kolegy, kterým se nepoštěstilo ani to.

Dvě lásky

Nenápadný muž měl zajímavý i soukromý život. Jeden čas měl souběžně dvě rodiny. S manželkou vychovával dva syny, Jeanna a Philippa, a s milenkou si pořídil dceru Emmanuellu. Jenže mít dvě rodiny a dvě domácnosti ho stálo hodně sil, a tak šel nakonec s pravdou ven, s manželkou se rozvedl a znovu se oženil s Claude. S tou žil až do její smrti v roce 2015. Bez ní už se mu na světě nelíbilo a za pár měsíců zemřel i on. Bylo mu devadesát tři let.