Bony a klid: Režisér Vít Olmer se do toho opřel. Lidé nevěřícně odcházeli z kina s myšlenkou, jak se mu to povedlo prosadit

Bony a klid: Režisér Vít Olmer se do toho opřel. Lidé nevěřícně odcházeli z kina s myšlenkou, jak se mu to povedlo prosadit
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.
V roce 1987 se jednalo o naprosto převratný film. Bony a klid je příběh ze zákulisí veksláků, o nichž všichni věděli, ale režim na ně byl většinou krátký, a proto se tvářil, že neexistují. Kšeftování s tuzexovými poukázkami a s valutami bylo sice zákonem zakázané, ale přesto se z toho stal výnosný obchod.

Každý si občas chtěl přivonět k luxusu. Mladí lidé chtěli dobře vypadat, hezky vonět a pít alkohol věhlasných značek. Pokud lidé v rodině neměli někoho s tuzexovým kontem, bony si jednoduše museli obstarat jinak. A kdo nebyl zrovna moc zasvěcený do systému nákupu a prodeje, často naletěl.

Bony a klid je snad nejtypičtějším filmem, který zachycuje poslední desetiletí před listopadovou revolucí. Diskotéky, Frankie goes to Hollywood, džíny „mrkváče“, Tuzex a samozřejmě bony. Hybnou silou filmu je bezpochyby skvělý scénář Radka Johna, který dokázal vytvořit souvislý, logický a divácky atraktivní příběh, který nemá žádná hluchá místa. Dějem našlapaný film se lehce a velice vkusně dotkl erotiky, což nebylo v českých filmech běžné, a ani herecké obsazení nemělo chybu.

Honza Potměšil je v roli naivního Martina přesvědčivý, Josef Nedorost je ten správný vekslácký typ, Tomáš Hanák má skvělé hlášky a Roman Skamene je prostě Roman Skamene. Film o mladých lidech cílil především na mladé publikum, ale do kina se hrnuly i starší generace, aby se podívaly, jak se v té Praze vlastně žije.  

Ač je to už 35 let, stále se u filmu generace padesátníků a šedesátníků baví a vzpomíná na časy, kdy stáli před problémem, kde vzít bony na džíny nebo značkové tričko.

Veronika Jeníková a Jan Potměšil
Veronika Jeníková a Jan Potměšil | Zdroj: Filmové studio Barrandov / © Česká televize

Jak to celé vzniklo

Radek John, který měl za sebou scénáře k úspěšným filmům, jako byla komedie Sněženky a machři nebo hodně diskutovaný film Proč?, napsal filmovou povídku. Ta se Olmerovi tak zalíbila, že odvezl Johna na Dobříš, kde měsíc seděli nad scénářem.

John byl v té době investigativním novinářem a o životě veksláků věděl hodně zajímavostí, o které se chtěl podělit. Nedotknutelná skupina podvodníků a kšeftařů měla tolik peněz, že si mohla dovolit žít „za hranou zákona“, aniž by se cítila nějak ohrožená. Vždyť i policajti chtěli nakupovat v Tuzexu a když se dívali jinam, dostali při nákupu bonů slevu nebo malý úplatek.

V obchodování s bony existovala hierarchie a kdo měl ostré lokty, dobré organizační schopnosti a žádné výčitky svědomí, mohl se „v branži“ vypracovat a přijít si na peníze, které by jinak nevydělal. To samozřejmě lákalo hodně naivních dobrodruhů, ale většina z nich roky jen v ulicích v blízkosti prodejen Tuzexu v malém prodávala bony, valuty (a drobné zboží) a žila z drobných podvodů.

Podle režiséra Víta Olmera mohl film vzniknout hlavně proto, že na těch nejvyšších místech už si komunisté uvědomovali, že ty nejlepší časy už mají za sebou a že se režim začíná pomalu rozpadat. I cenzura už byla mírnější. Z filmu byla vystřižená jen jediná scéna, kde si dva policisté v zelených trenýrkách zkouší za Tuzexem džíny. Tak velká svoboda ještě nebyla a kvůli této scéně si cenzoři přijeli na Barrandov.

Soudruzi sice uvažovali o tom, že film do kina nepustí, ale našel se mezi nimi někdo, kdo byl lépe informovaný než ostatní a věděl, že se vekslákům podařilo ukrást kopii filmu (podplatili řidiče, který film převážel), množili ji na videokazetách a prodávali mezi lidmi za „pětikilo“, takže zákaz filmu by jen podpořil černý trh a stejně by se k filmu dostali všichni, kdo by ho chtěli vidět. Videopřehrávač už měl doma každý. A Barrandov si také chtěl něco vydělat, což se mu s tímto filmem podařilo.

Film najdete v nabídce ČT1 začátkem prosince.

Zdroje článku: