Tento film nám dělá ostudu po celém světě, přesto ho 90 % Čechů miluje a nedá na něj dopustit

Geniálně napsané i zahrané

Slavný román Jaroslava Haška byl zfilmován několikrát, největší oblibě se však dodnes těší verze z roku 1956 režiséra Karla Steklého s nezapomenutelným Rudolfem Hrušínským v hlavní roli Josefa Švejka, pražského obchodníka se psy, jehož komické osudy sledujeme od okamžiku atentátu na Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu. Muž prohlášený za úředního blba se neustále dostává do malérů a hrne na frontu, aby mohl položit život za císaře pána a jeho rodinu. Z vězení se dostává do rukou věčně opilého feldkuráta Katze, jenž ho coby osobního sluhu prohraje v kartách ve prospěch nadporučíka Lukáše, který bude mít se Švejkem samé těžkosti také v pokračování Poslušně hlásím z roku 1957.

Obě válečné komedie si drží velmi solidní hodnocení 86 % na Česko-Slovenské filmové databázi a řadí se na 146. příčku nejlepších filmů. O každých Vánocích se svérázný Švejk vrací na obrazovky, aby nás znovu pobavil směšnými příhodami způsobenými tím, že s „idiotsky poslušnou“ povahou plní každý příkaz doslovně. Ještě dnes sbírají filmy nové a nadšené recenze českých diváků, např.

Tohle je tak geniálně napsané i zahrané, že pokud by bylo k dispozici hvězd 10, Švejkovi je dám. Jediné, co mě mrzí, že dílů není víc. Ale Hašek se opravdu i dobře čte, takže si ho seženu a jdu na to.

Archetyp českého antihrdiny

Český národ tedy svého „ouředního blba“ miluje, ačkoli ve světě je postava Švejka vnímána jako archetyp českého charakteru. Jistá akademická práce konstatuje, že je jedním z nejznámějších příkladů stereotypu „typického Čecha“ v literatuře, spojovaným nejen s humorem, ale též s pasivitou a absurdním přístupem k autoritám.

Jedním z nejznámějších příkladů stereotypu typického Čecha je voják Švejk, hlavní postava Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Jeho groteskní pohled na svět a nekonvenční způsob uvažování a vyjadřování z něj učinily jednu z nejoblíbenějších postav české literatury.

Některé další texty Švejka interpretují coby reprezentaci české povahy vůči autoritám. Neoznačují jej výslovně jako blbce, ale jako člověka přežívajícího díky paradoxnímu přístupu a odporu k absurdnímu systému. Vnímají ho jako archetyp českého antihrdiny, pasivního, ironického a sarkastického člověka, což už se pak může snadno překroutit do stereotypního vnímání typického Čecha.

Švejk je každý Čech, protože ztělesňuje základní hodnoty české identity – morální dilema přežití versus nezávislost a osobní či národní suverenitu. Ano, a miluje dobré plzeňské pivo.

Tohle vše a rovněž kulturní zahraniční akce (např. promítání Dobrého vojáka Švejka v muzeu v albánském hlavním městě Tirana) dokazují, že Švejk není jen českou záležitostí, ale že jeho příběh a osobitý humor rezonují v jiných kulturách, kde jsou vysvětlovány jako reflexe absurdity byrokracie a přežití v těžkých situacích. Pravda, diskuze o postavě Švejka nemusejí vyznívat lichotivě, ale je to jistě kulturní fenomén, který vzbuzuje emoce a zájem.