Jak na nezapomenutelného herce a baviče zavzpomínali přátelé a herečtí kolegové

Július Satinský označil Vladimíra Menšíka za fundovaného filozofa, jehož světonázorem byl humor. Proto, aby Menšíka dokonale popsal, nenašel v lidské řeči dost slov. Jednoduše byl králem příběhů, který okolo sebe šířil světlemodrý opar bujaré legrace.

Pokud jde o vzpomínky, nelze vynechat Jiřího Sováka, který s Menšíkem dokázal držet krok v popularitě i ve flámování. Jejich přátelství začalo právě v jakési velké společnosti, kde se slavilo den a noc. Když se Sovák probral, viděl vedle sebe člověka s veselýma očima a „plnou hubou zubů“, jak uvedl. Človíček hbitě vyskočil a představil se: „Já jsem Menšík!“ A od té doby už se neztratili z očí. Sovák sám uznal, že byl ve vyprávění proti Menšíkovi úplný amatér a jeho schopnosti zaujmout široké masy lidí nemohl konkurovat. K vypravěčství ho dostal právě jeho kamarád, který byl jeden z prvních herců, který jezdil mezi lidi s vlastním programem. Když vylezl na jeviště, lidé řvali smíchy, dojímali se a Menšíka za jeho vyprávění milovali. Jednou přišel na nápad, že by mohl na svá vystoupení vozit nějakou známou hereckou osobnost, aby pořad oživil. A tak vznikla tato bavičská dvojice.

Sovák popisoval, že ani netušil předem, co vlastně budou na jevišti vyprávět a Menšík si s tím vůbec hlavu nelámal. Žádná příprava se nekonala. Kromě sklenic s pivem, kterými chtěl Menšík Sováka trochu uklidnit. Pivo mu dokonce nechával nosit i na jeviště. A lidé se bavili. Dělali na jednom místě i tři představení za den, protože zájem byl enormní.

Když na své vypravěčské začátky Sovák vzpomínal, dodal, že mu Menšík pomohl odhodit ostych. Za to mu byl vděčný.

To, co jsem vymyslel, on stokrát nádherně zužitkoval – v neuvěřitelné vyprávění. Na to byl génius. Uchopil příležitost a uměl dotáhnout každou pitomost do komického konce. Tahal mě s sebou jako kotě – a já se nechal tahat rád. Ovšem musel jsem bejt platnej, musel jsem si vždy odbýt svůj part, aby získal čas a mohl nabrat dech.

Zavzpomínal na kouzelné flámy, kterých s odstupem let nikdy nelitoval. Popsal jeho legraci jako poezii s dávkou noblesy. O jejich kamarádství se vědělo a občas někoho napadlo poslat Sováka, aby Menšíka našel, když se někde zapomněl. Jenže to nikdy dobře nedopadlo. Nakonec je hledali oba, třeba tři dny. Proto si režiséři hodně rozmýšleli, zda zariskují a obsadí je spolu do filmu.

Měl zkrátka od Boha dáno. A velkou porci,

uzavřel vzpomínání Jiří Sovák.

Vladimíra Menšíka jsme si připomněli 12. listopadu na ČT 1 v komedii Kam slunce nechodí, kde hrál spolu s Ivou Janžurovou.